Hory
08.02.2010 23:55
hory
žila jsem
po léta v páchnoucím městě
podzimních smogů
kde auta se vinula jako hluční hadi
a k zemi padali
mrtví ptáci
stalo se
že jsem pak odešla daleko do hor
pryč z nížin
kde kolem dokola kroužily spanilé vrcholy
a dole nad řekami
rostly lesy
zimy tam
kousaly jak vlčí zuby
kůže mi zhrubla
ve vichru a závějích nekonečného sněhu
pod bičem kolmých dešťů
pod sluncem
ale ráno
ráno jsem vyhlédla z okna chýše
do srdce hor
a zaplavena štěstím sotva popadala dech
uchvácena silou
mého světa
dvacet let
jsem ráno co ráno hleděla ven
a modlila se
ó bohové bohové steré díky vám vzdávám
já žena nehodná
rodem měštka
až později
jsem jednou na podzim otevřela oči
a napadlo mě
proč se ty zlé skály nikdy nepohnou z místa
proč tam tak trčí
beze změny
proč mlčí
proč mi z nich ztvrdla pleť
proč tolik zebou
proč mě tu drží jako vězně na doživotí
a křičela jsem na ně
buďte proklaté!
prchla jsem
dolů do roviny a smogu města
kde žije většina
kde na mě denně syčí škrtící anakonda vozidel
lidé jsou z asfaltu
ptáci mrtví
toužila jsem
najít sílu vrátit se zpátky
a denně vyhlížela
smogem a kouřem mé milované zatracené hory
sbírala odvahu jít
vrátit se
sedávám
v rohu malé zadýmené kavárny
popíjím čaj
suchýma očima tiše pláču a volám sníh a vichry
mé drahé kruté hory
kde jste kde
Vytisknout
Poslat
