Soukromý očko

TÝDEN.CZ

X. Pro mě to prdel není, ty krávo

Před týdnem jsem se rozhodl, že přestanu chodit do Bigbeatiny terapeutické komunity. A protože tam smějí docházet „výhradně dvojice", což je jedno z Beatiných základních pravidel, skončí tam i Iviš.

Své ženě jsem to hned v pátek v noci, cestou domů oznámil: „Končím, Iviš, už mě tam nedostaneš."

„Neříkej mi Iviš."

Nic víc.

„Ne, počkej, Ivano," poslechl jsem ji, „já to myslím vážně, nebudu tam už chodit."

Jeli jsme noční tramvají, stáli jsme, byla pěkně nacpaná, ale Iviš ti lidé, kteří se na nás lepili, byli nasáklí kouřem, vály z nich alkoholové výpary a oproti nám se hlučně smáli, nijak nepřekáželi. Na terapii se naučila jednu věc - nestydět se mluvit před druhými, neváhat se obnažovat. Dokonce ji to, mám obavy, začalo bavit.

Její problém, a tím pádem náš problém, se odvíjí od toho, že přestala vnímat život. Zní to tvrdě a nafoukaně, jako bych já žil, kdežto ona skomírala, ale jsem o tom přesvědčen. Řeknu to jinak - přestala žít aktivně. Přijala uspávající rytmus existence. Asi jako když jedete sami vlakem a to pravidelné drncání vás postupně přivede do stavu dřímoty. Nespíte, nemáte sny, jakž takž o sobě víte, ale kupé i krajinu, která vás míjí za oknem, vnímáte jen jako šmouhu, jako ve vedlejší místnosti puštěnou, ševelící televizi. Nechci se nad ni vyvyšovat, strašně stojím o to, aby zase žila, aby se vytrhla z toho udrncání, opakování, z rutiny. Proto jsem taky kývl na nápad, který jí vnukla jedna z kolegyň ve škole, že budeme chodit na manželskou, párovou terapii. Na léčbu dvojic, které se ocitly v těžkostech.

Jenže Beatoterapie se zvrhla, Iviš nevrátila do původního stavu a já si právě na těch sezeních s hrůzou uvědomil, jak se změnila, jak je to jiná žena, než jsem si před dvaceti lety vzal. Nezačala díky Beatě znovu žít, nejen si na život stěžovat a vyčítat mu, jak ji unavuje. Začala pozorovat svůj život, náš život, mě, z povzdálí. Jako by jela v tom vlaku, který ji ukolíbal do polospánku, a začala sama sebe vnímat jen jako odraz v okně. Nevrátila se do vztahu, ale podává o nás zprávy, referuje o nás komunitě. Nezačala normálně žít. Pozoruje svůj a můj život, aby to pozorování mohla sdělit Bigbeatě. V tom teď tkví smysl její existence, k tomu se upíná, Beata je její dominanta.

I v té nacvakané šestadvacítce, která nás vezla na Letnou, jsem nemohl nevidět (nepozorovat), jak si za a/ pečlivě ukládá do paměti, do své dobré paměti, co říkám, aby to mohla později použít, a za b/ dává pozor na slova, jako by náš dialog někdo natáčel a pak ho měl na terapii přehrát.

Iviš na mě zkoumavě hleděla, slyšel jsem, jak jí šedé závity šrotují. Pak řekla: „Tobě už tedy na nás nezáleží."

„Přesně naopak!" Skoro jsem vykřikl.

„Ne, nezáleží," konstatovala.

Kroutil jsem hlavou.

„Opustíš mě?"

Mluvila nahlas, nešeptala, což mi vadilo. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se holka, stará asi jako naše dcery, opírající se o mě zadkem, po nás otočila, bleskově zaznamenala náš věk (pro ni zjevně všechno nad pětadvacet musejí být mrtvoly) a bez zájmu se zas obrátila ke své rozchechtané partě. Z jejího letmo zaznamenaného výrazu, jsem vyčetl: No jasně, takhle staří lidé se nemohou než hádat, rozvádět, nenávidět. Zřejmě to znala z domova.

A přesně tahle samozřejmost, to, že žádná dvojice spolu podle daných společenských zákonů prostě nemůže vydržet déle než dvacet let, zdravé maximum soužití je někde mezi pěti a deseti roky, to, že rozvod, rozpad vztahu, je dnes naprostá samozřejmost, to mě strašně dráždí a to mě proti veškerému mému přesvědčení donutilo na ta šílená a podle všeho marná sezení docházet. Zpočátku mě tam hnal vzdor vůči stádnosti, masovosti rozpadu vztahů, vůči té genetické naprogramovanosti. Později, přiznávám, jsem té hře sám propadl. Z pátku se mi stalo epicentrum týdne, středoden, z radosti jsem postupně přešel do sebemrskačství, liboval jsem si až do dnešního večera v tom, jak je to trapné, marné, hloupé, zbytečné, ale pro nezúčastněného i do jisté míry zábavné. Lepší než program v televizi.

„Opustit tě? Co blbneš?" šeptal jsem.

A ona v té šestadvacítce začala pěkně nahlas, veřejně rapovat: jak tam nechci chodit, protože to pro ni má smysl, jak na ni kašlu, jak jsem se jí odcizil, jak mi nezáleží nejen na ní, to by ještě pochopila, ale i na holkách, jak nesnáší tu moji přiblblou „ulitářskou ironii" (výraz Beaty: muž uzavřený v ulitě má podle ní strach z okolí a brání se ironií, odtud psycholožčin výraz „ulitářský"), jak nesnáší ten můj nadhled, ne, blbost, opravila se a vykřikla, že to musel slyšet i řidič: pseudonadhled, jak jsem ji přestal mít rád, jaký jsem machistický sobec, proč vůbec ještě chodím do kostela - a tady rapování zastavila, udělala pomlku a ještě víc nahlas, což bylo zbytečné, kolem už všechny hlavy poslouchaly a bavily se na náš účet, pravila: „No, proč chodíš do kostela, to vlastně chápu. A vsadila bych se, že teď ani jednu neděli nevynecháš, jen abys tu blondýnu, tu naši novou fa-rář-ku, viděl ve spoďárech. Je to tak?"

„Nedělej tu představení," zamumlal jsem co nejvíc potichu, aby mě ti nalití zvědavci neslyšeli, ale oni mě už samozřejmě slyšeli a jejich krky se k nám ještě víc natáhly, jako lilie za sluncem, takový závěr tahu, taková nečekaná zábava na cizí účet se jim zamlouvala. „Jen tak mimochodem," šeptal jsem, „kdybys jí nešla čistit ty šaty, tak bych ji byl svlečenou neviděl. Já, já za to přece nemohl."

„Nešeptej, neslyším tě."

Zopakoval jsem věty o něco víc nahlas, ačkoliv jsem věděl, že mi rozuměla. Začala se nahlas, hýkavě, nesnesitelně smát. Opakovala po mně: „Já-há, já-há za-ha to ne-he-mohl, cha cha cha, ha ha ha, no to je go-hóóól!"

Stanice. Nikdo nevystoupil, zaslechl jsem, jak někdo říká: „Počkejte, nelezte ven, tohle je super, to si nenecháme ujít." Ti šmejdi raději přejedou, aby jim naše divadlo za dvacet šest korun neuteklo.

„No a mohl jsem za to snad?"

Přestala hýkat a přešla zpět do rapu. Jestli jsem za to mohl? Netuší prý jak, ale ví, pozitivně ví, že jsem věděl, že jsem nějakým „es smyslem", smyslem samce, vytušil, vycítil, že je svlečená. A nejen to, farářka se toho účastnila, tahle svatá žena, která nám chvíli předtím rozdávala tělo a krev Kristovu - tady ještě zesílila na hlase, věděla, že je pro mě utrpení mluvit nahlas o věcech víry v tramvaji - si prý pro mě sáhla „skrz zdi, na dálku".

Osmnáctka, jež se o mě ještě před minutou opírala zadkem, se k nám teď otočila obličejem, prázdným, ale chtivým, jak bývají chtivé mladé tváře, podivně roztoužené po něčem, ani nevědí po čem. A ještě okřikla hochy, kteří jeli s ní, ať jsou zticha, že neslyší.

Iviš rapovala jak Snoop Dogg v životní formě: to kvůli ní, kvůli té sexy blond farářce chci přestat chodit na terapii, to kvůli ní s ní dávno nespím. Jela jak můj harley, ale teď jsem ji zarazil. Moje mužská logika tyhle nesmysly odmítla snášet. Taky už jsem ztratil zábrany a mluvil, jako bychom nejeli v našvihané noční lince, ale hádali se po ránu, tréninkově doma v kuchyni: „Já s tebou nespím? Já s tebou? To ty mě přece odmítáš, to ty jsi věčně strašlivě unavená a nemáš na to chuť. To za prvé. A za druhé: ta farářka, Miriam, co ti tak strašně vadí, ačkoliv jsi byla jednou z těch, kteří ji k nám do sboru vybrali, ta u nás kázala tuhle neděli poprvé. Po-pr-vé! Začíná tu. Jak bych kvůli ní s tebou mohl rok nebo jak dlouho nespat? Můžeš mi to vysvětlit?"

„Nemůžu," pravila, „ale je to tak."

Vystoupili jsme na Letné; šestadvacítka tu teď končí, protože město kope ten tunel, jehož se Iviš bojí. S námi se ven vyhrnul hrozen mladých lidí. Šli na druhou stranu - čekat na tramvaj dolů, protože kvůli nám přejeli. „To byla prdel, Pako, co?" zaslechl jsem dívčí hlas. Nemluvím skoro nikdy sprostě, ale tohle mě vytočilo. Otočil jsem se a zařval: „Pro mě to prdel není, ty krávo!"

Z hloučku se okamžitě oddělil kluk o hlavu větší než já, tipl bych si, že hokejista, co hraje v obraně, kus chlapa, naběhl ke mně a povídá: „Kdo je u tebe kráva, tlusťochu? Tos jako myslel moji holku, jo?"

Mlčel jsem.

Nejsem rváč, mohl bych se dát tak leda na sumo, ale strach jsem taky nepociťoval. Byl jsem v takovém stavu, že by mi bylo vyhovovalo, kdyby mě ten narostlý sportovec začal mlátit, kdyby mi dejme tomu vyrazil zub a zlomil nos, takže by mě pak Iviš musela naložit do taxíku a odvézt do nemocnice. Pokud by se na mě nevykašlala, mohlo by nás to spojit. A já velmi stojím o to, abychom zůstali spolu a milovali se jako dřív. Strašně naši lásku postrádám.

Hokejistovu pravou lícní kost zdobila velká jizva. Pokročil ke mně, dráždilo ho, že mlčím, popadl mě pod krkem a zkoušel mnou cloumat: „Kdo je u tebe kráva, co? No? No kdo je u tebe kráva? Zopakuj to, ty tlustej sráči."

Cloumat se mnou není zas tak jednoduché, mám něco pod sto kilogramů; zásadně se nevážím. Vím, že jsem tlustý, netajím se tím, netrpím tím. Je to moje forma vzdoru vůči naší věčně hubnoucí, věčně dietní societě. Pořád jsem mlčel a maličko se dusil. Rdoušení bolelo, ale mně se ta bolest zvráceně líbila. Mimochodem, rád chodím k zubaři. Když mi vrtá nebo trhá zub, bolest vystřikuje do mozku a rozsvěcuje mi v něm hotové ohňostroje. Iviš se nehýbala a nemluvila. Stála někde za mnou. Bála se? Když se bojí mě, proč by se nebála toho hokejisty bez bruslí, že.

Holka, která se mě v tramvaji několik stanic dotýkala zadkem a já si to uvědomoval a neuhnul jsem, spíš ještě maličko přitlačil, přiběhla a tahala siláka za ruku: „Pusť ho, Pako, je to vůl, nech ho bejt," uklidňovala sportovce. Já naivně doufal, že to dělá, protože jí imponuji.

„Hovno ho pustím," řekl on, ale pustil mě. Asi abych se neudusil, to by bylo po zábavě. Doběhli k nám další dva hoši, zřejmě z jednoho týmu. O kus dál postávaly dvě holky.

„No tak to zopakuj," školil mě Pako.

Škrcení se neobešlo bez mírných následků, takže jsem zachroptěl: „Když se někdo baví tím, že se posmívá lidem, kteří mají různice, je u mě kráva."

Povalil mě na chodník a tam mě už zase škrtil, tentokrát oběma rukama. Nevýhoda je, že sportovci mívají silně omezené komunikační prostředky. Holka, co se mě ještě nedávno dotýkala zadkem, a jíž, jak jsem doufal, imponuji, ho tahala pryč. On se zvedl, kopl mě do boku a plivl na mě. Vstal jsem a utřel si tvář. „Jseš sráč," křikl Pako. „Jedině sráč na sebe nechá před svou starou plivat."

„Neumím se prát," vysvětlil jsem.

„Tak si dej bacha, sráči," pohrozil mi ještě jednou.

„Jede nám tramvaj, makejte," zavolala jedna z holek, co stály opodál. Pako mi ještě jednou plivnul do obličeje, slina mi stékala dolů po nose, a rozběhl se se svou holkou za ostatními. Běžel plavně, jako gepard, tak pružně a krásně, jak já nikdy běhat nebudu.

Otřel jsem si jeho sliny z tváře a bundy.

Iviš stála asi třicet metrů ode mne. Došel jsem k ní. „Promiň," řekl jsem, „bylo to trapné. Neměl jsem té dívce říct krávo. Přehnal jsem to. Pako měl pravdu."

„Jaký pako? Ty jseš pako," řekla.

Třásl se jí hlas.

Domů jsme dorazili v jednu v noci.

Po střetu s Pakem jsem byl vyexcitovaný, nechtělo se mi jít spát, ale - kupodivu - jsem ze sebe měl docela dobrý pocit. Mám rád, když se něco děje, a nic tak strašného se mi nestalo. Bolel mě bok, ale necítil jsem se jako srab. Dokonce jsem měl za to, že jsem v Pakových očích obstál. „Uvařím si ještě čaj," řekl jsem Iviš. Seděl jsem u stolu v kuchyni a pociťoval téměř euforii. Ve skutečnosti mě tak skvěle nenaladilo, že mi dal za vyučenou hokejový obránce (možná Pako vůbec hokej nehraje, možná je to ragbista nebo vyhazovač v bordelu), ani jsem nebyl pyšný, že mě poplival. Ne, náladu mi po tom výprasku zvedlo něco úplně jiného: že je sobota, jedna ráno, a že za třicet dva a půl hodiny uvidím Miriam.

Iviš se tyčila nade mnou.

„Čekám," pravila.

„Čekáš..?"

„Ano, já čekám."

Netušil jsem, na co čeká.

Že by chtěla, abych ji objal..?

„Čekám, že to odvoláš. Trvám na tom."

Za to, že jsem cizí dívce s přítulným zadkem řekl krávo, už jsem se omluvil, takže jsem netušil, co mi ještě zbývá odvolat.

„Paule..."

„Já nejsem Paul."

To měl být z mé strany vtip.

„Paule, jestli se mnou přestaneš docházet na terapii," oznamovala mi shora (viděl jsem ji zdola, její takřka zaniklá prsa, seschlou kůži na krku a velké nosí dírky, které se mi dřív nejen líbily, dokonce mě značně vzrušovaly a v mých tajných sexuálních představách hrály poměrně očekávatelnou a velmi neslušnou roli - představoval jsem si je, jak obrostou chlupy jako genitálie, zvětší se, zkomplikují a Iviš bude obdařena dvěma vagínami vedle sebe, takže bude mít dohromady tři) „tak se od nás budeš muset odstěhovat."

Slovo „odstěhovat" tak trochu vyprskla, shora mi na tvář dnes už potřetí dopadly sliny. Předtím těžké, hokejistické, teď jemné, jakási emulze Iviš.

Její věta mě vyděsila, nechci se rozvádět, ale zároveň mi přišla komická. Náš byt jsem koupil já. Sám sobě jsem si teď připadal směšný, protože jsem celá léta Iviš opakoval: „Tenhle byt je tvůj. Kdybychom se rozvedli, zůstane tobě." Vůbec mě nenapadlo, že bychom někdy měli jít od sebe, ale ona si moje řeči o bytu pamatovala, všecko si pamatuje, a zjevně je brala smrtelně vážně.

„Proč tam chceš chodit?" otázal jsem se. „K ničemu dobrému to nevede. Terapie nás spíš rozděluje, než spojuje. Jako dneska, tedy včera. Proč jsi tam mluvila o naší nové farářce? Bylo to přece nefér, nespravedlivé."

„Bylo to velice spravedlivé," řekla. „A ty to víš, Paule."

Mávl jsem rukou. „Nechci mluvit o ní, ale o Bigbeatě a o té pseudoterapii..."

„Neříkej jí Bigbeato."

„Promiň. Sama jsi mi řekla, že se podobá Keithu Richardovi, pamatuješ? Když jsme odcházeli z prvního sezení."

„Neříkej jí Bigbeato, prosím," opakovala.

Mlčeli jsme. Pořád stála nade mnou.

Přestal jsem k ní vzhlížet.

„Nechci tam chodit."

„Budeš muset."

„Myslíš?"

„Ano."

„Ale budu jí říkat Bigbeato."

Vzdal jsem se s výhledem na neděli. První krok mé soukromé terapie bude spočívat v tom, že se přestanu soustředit na páteční večery a začnu se těšit na nedělní dopoledne. Tak jsem se rozhodl. Neděle se znovu stane korunou mého týdne. Nebudu o Miriam nijak usilovat, budu jí jen naslouchat a budu ji pozorovat. A jednou za měsíc, víckrát starší našeho sboru nedovolí, abychom neměli moc dobrého najednou, jednou za měsíc si od ní vezmu kalich a možná, možná se přitom dotknu konečků jejích prstů. Večeře Páně se pro mě stane dvojí svátostí. - Je hřích takto uvažovat..?

Iviš nade mnou.

Neodcházela.

Vrzly dveře a vešly naše holky, Karolína a Evelína. „Paul se pral," hlásila Iviš.

„Vyprávěj!"

Vyprávěla. Vynechala podstatný detail - svůj tramvajový rap. Zalil jsem si zelený čaj a přemýšlel o tom, že moje žena asi vůbec nevnímá, jaká je. Že si asi neuvědomuje, co v tramvaji vykládala a jak nahlas mluvila. Ani ji nenapadne, že tím hloupým zvoláním, tou krávou, jsem se zastal i jí. Především jí, ne sebe.

Iviš končila: „A Paul na tu holku zavolal: Pro mě to prdel není, ty krávo! Proto ho ten kluk napadl."

Mladší Karolína nechápala: „Pročs to jako udělal? Co ti jako udělali? Vůbec ti nerozumím."

Iviš: „Mluvili jsme o naší terapeutické komunitě a Paul si myslel, že se nám posmívají."

Uvedl jsem to na pravou míru: „Řekl jsem Iviš, že už na Bigbeatinu terapii chodit nebudu. Je to zbytečné, kontraproduktivní."

Iviš: „Neříkej ji Bigbeata."

„Bigbeata je dobrý, my tak taky jedný holce říkáme," pravila Karolína. Evelínu naše pře nezajímají. „Ale neměl jsi na sebe nechat plivat," dodala mladší dcera.

„Ten kluk, kdyby chtěl," bránil jsem se, „by mě klidně vyhodil tři metry do vzduchu. A neperu se, nemám na to."

„Mně to přijde trapný," řekla Karolína.

„Mně bylo taky trapně."

Evelína otevřela jiné téma: „Ve Vídni končí výstava Vincenta van Gogha. Nezajedeme tam?"

„Mám auto v opravně."

„Vlakem," řekla Evelína. „Vlakem je to stokrát lepší a taky o dost ekologičtější." Já dodal, že vlakem je to taky podstatně dražší. Iviš ale prohlásila, že cestu považuje za skvělý nápad. „Gogha miluji," oznámila dětem, „pojedeme."

Zeptal jsem se, kdo to zaplatí.

„My," řekla Iviš.

„Takže já."

Evelína se nafoukla; jízdenku i lístek si klidně zaplatí sama. Iviš to rázně odmítla, prý je ráda, že s námi holky pojedou. „Kdy?" zeptal jsem se.

„Na Gogha chodí spousta lidí, ale nejmíň jich tam prý je v neděli večer. Otevřeno mají do devíti. A výstava končí za dva týdny." Evelína to měla nastudované.

„Tak pojedeme zítra ráno," rozhodla obratem Iviš, „večer zajdeme na výstavu, přespíme ve Vídni a v pondělí si nakoupíme, jste pro? Já mám totiž v pondělí a v úterý ve škole  ředitelské volno, opravují nám topení."

Já: „Kdo to zaplatí?"

Ona: „Ty nemáš?"

„Budu si muset půjčit, pokud chceš nakupovat."

Bylo sice už půl druhé, ale měla dost sil na to, aby se znovu proměnila v rapperku: neznám už nic než peníze, nechápu, že moje dcera má zájem o „výtvarno", vážně řekla výtvarno, mohl bych být rád, že s námi chce vůbec někam jet, ničeho si nevážím a všechno jen znevažuji.

Pouštěl jsem to druhým uchem ven a myslel na Miriam, na svou platonickou lásku, na to, že ji zítra neuvidím.

„Dobrá, pojedeme," vypnul jsem ten rap.

„Mně se to nehodí," řekla Karolína.

Evelína: „Plánuješ mejdlo?"

„Jsi blbá, ne."

„Kde tam budeme spát?" otázal jsem se. „Penziony jsou drahé."

Iviš si ale vždycky ví rady: „Tys tam přece skoro žil, máš tam kontakty, ne? Zavolej třeba té své Eileen, ne?"

Napadlo mě něco jiného: zavolám Miriam.

Bydlela přece ve Vídni.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
   Hodnocení  8.65