Soukromý očko

TÝDEN.CZ

20. 9. 2018
Rubrika: nezařazeno

Za všecko si můžeš sám

Autor: Soukromý očko

30.09.2008 00:10

Ležím ve Vojenský nemocnici a jsem řádně dokaličenej. Můj táta vždycky říkal: „Filipe, člověk si za všecko může sám, to si pamatuj.“
No, nevím. Jasně, když mě vyhodili z gymplu, protože jsem se ožral na pochodovým cvičení a sápal se na chemikářku, jeho věta: „Můžeš si za to sám, následky přičti pouze sobě,“ v podstatě seděla, i když vyzněla poněkud zbytečně. Ale když mou ségru Janu znásilnili v Zeyerově aleji, tak už jeho celoživotní poučka tolik neseděla. Šla večer na kolej Větrník za tím svým Arabem z Jemenu. Nějakej chlápek jí dal nůž na krk, ať je zticha, zatáh ji do křoví, no a dál je to jasný. Ségra byla v šoku, asi měsíc skoro pořád bulela. Chlapa nechytili. Navíc se ukázalo, že je Jana gravidní, ale táta jel tu svou klasiku: „Můžeš si za to sama.“
Tenkrát na něj křičela: „Sama? Copak jsem se sama znásilnila? Dovedeš si vůbec představit, jaký to je..?“ Následoval pláč, kterej by oblomil i Caligulu.
Táta opakoval: „Můžeš si za to sama, holka. Člověk si vždycky za všecko může sám.“
„Nemůůůžúúú!“
Tak jí to vysvětlil: „Kdyby sis našla normální partii a né arabáše, bylo by se ti to nestalo.“
Ségra: „Né? A co kdybych měla na Větrníku jinýho kluka? Třeba já nevím, z Pardubic..?“
Otec: „Vidíš? Sama už začínáš chápat, jak jsou věci nevyhnutelné. Kdybys měla kluka z Pardubic, byla by velká náhoda, kdyby bydlel na Větrníku. A ještě větší náhoda by byla, kdybys s ním měla rande v ten den a v tu hodinu a kdybys tam šla Zeyerovou alejí. Rozumíš?“
To se odehrávalo před dvaceti lety, ale některý věci se vám vryjou do paměti. Ségra tátovi nikdy neodpustila, že to moudro použil i po jejím znásilnění. Ženský dokážou bejt krutý: když mu předloni našli rakovinu prostaty, šli jsme za ním do špitálu. A co myslíte, že mu řekla, ledva jsme vešli do jeho pokoje?
„Táto..?“
„Ano, holčičko?“
„Můžeš si za to sám.“
S gustem, jaký zná jen pomsta.
A víte, co on na to? „Máš pravdu, Janinko, dokonce dvakrát.“
„Jak dvakrát?“ ona prej.
„Za prvé je rakovina prostaty jistě i věcí životosprávy. A za druhé: jak jsem tě vychoval, tak teď mluvíš.“
Někdy je divnej, ovšem nikdy blbej.
Ale zpátky do Vojendy. Nebo né do nemocnice; že tu ležím, na tom fakt není nic zajímavýho. Prostě jsem polámanej jak jogurt, kterej přejel tank. Jak se to ale přihodilo? A hlavně: můžu si za to sám?
Docela bych polemizoval. Jistě - na první pohled ano. Byl úplnej nesmysl se do toho pouštět, zkusit to, co se jiný učej roky. Ale přece mnohem důležitější je, proč to člověk vůbec udělá? Proč se vrhne do toho nejšílenějšího podniku na světě? Ne proto, že by někoho třeba zachraňoval, kdepak, prostě jen tak! JEN TAK, do paroma.
Jaká síla nás žene?

První věc: proč jsem si vůbec začal s Madonou? Co mě to napadlo? Je mi čtyřicet. Jí dvaadvacet. Já mám seriózní džob; jsem designér interiérů. Pracháčům, sám ostatně nejsem úplně bez prostředků, co si budeme povídat, teda zalepencům všeho druhu vymejšlím, jak zařídit, aby měli jinej bejvák než jiný pracháči. Jak utratit peníze za „osobitost“. Můj šéf o mně mluví jako o „architektu osobitosti“. A mý webový stránky nazvali „byt jako osobnost“.
Madona je o jednu plnoletost mladší než já. Studuje architekturu. Poznali jsme se banálně, nejbanálněji, jak to jde: přišla k nám do aťasu na stáž nebo co, na praxi. Poměrně rychle se se mnou vyspinkala. Říkáme jí Madona, protože fakt vypadá jako Madonna za mlada. (Mimochodem, kontrolní otázka: může si za to sama..?) Nedávno, jak měl Instinkt ty její starý fotky na obálce, teda fotky Madonny samozřejmě, né mý Madony, normálně jsem se lek: Ta mrcha se nechala nafotit! Né že by se nenechala, jak jí znám, klidně by zapózovala, ale byla to ta opravdová, slavná Madonna.
No tak už asi chápete, proč vyznavač nerodiny, singlerství, samostatnosti jako jsem já, podleh jejímu kouzlu. Prostě kočka koček, roštěnka roštěnek. Že z ní ale zas tak úplně neblázním, doložím následujícím dodatkem: roštěnka roštěnek jo, ovšem pouze na místní poměry.
V její vizáži je zakopanej pes - předvádím se před ní. (Každej chlap v aťasu se před ní předvádí, každej v hospodě, kam přijdem.) Nepředvádím se tak, jak bych se měl předvádět. Jako že třeba, když se u mě učí, tak jí předvedu, co všecko umím coby architekt. (Umím však něco? Popravdě jsem zas natolik soudnej, že si to ani nemyslím; nejsem žádnej Osmany Laffita kvartýrů, žádná Eva Jiřičná loftů, to ne. Jen umím z těch olepenejch prďolů vytáhnout, co by chtěli, aniž by tušili, že jsem to z nich vyextrahoval. Některý jsou tak totálně nevkusný, že z jejich nápadů vzniká až cosi jako postvkus, newkus).
Před Madonou se producíruju fyzicky. Ne v posteli, tak prvoplánovej, tak vačkovitej zas nejsem. Tam je to u mě normál a popravdě, ani jí to moc nebere. Nejradši má, dát si pěkně lahvičku šampáňa, pustit si nějakej starej film na videu, třeba Muže z Acapulca, Manifíka, jak říká, tu blbinu s Belmondem, u který se ovšem oba smějem jak ruský kolo, a pak, možná, jedno rychlý číslo, při kterým ani moc nepředstírá, že by se udělala. A já nepředstírám, že bych byl Robert Rosenberg nebo co.
Předvádím se jinde než v sexu. Třeba jdeme podél magistrály, potřebujeme se dostat na druhou stranu, podchod daleko, načež já, formu celkem mám, to né, že né, přeskočím sounož zábradlí bez podpory rukou, přespurtuju všecky čtyři pruhy i se středovým dělením, přeskočím na druhý straně a mávám na ní, pyšnej jak jezevčík, kterej ojel dogu.
Nějak tak.
A jí se to líbí.
Nebo spolu jdeme plavat do Podolí. Načež Madona: „Hele, Felipo,“ jsem Filip, jak jste nejspíš pochopili, „trouf by sis skočit z věže?“
Nemusím vám říkat, že věž je především zavřená, že se nahoru nesmí. Načež já: „Madí, netrouf. To bych si já, srab, nikdy v životě netrouf.“
I mizerný fabulátor asi tuší, co následuje. Vyčíhnu chvíli, kdy plavčík zapadne do vnitřního bazénu, mozek mi funguje jak Bondovi, vylezu na věž, mrknu, jestli někdo není dole, počkám, až jedno stoletý tělo v čepici poodpluje, a šipkuju dolů. Madona: „Tý jo, to bylo fakt velký.“ Olízne si rty od vody. „To bych od tebe nečekala.“ Načež mě políbí na nos a vezme mi ho do pusy, což miluju.
Za chvíli se zjeví plavčík, kterýmu můj skok nabonzovala koupací čepice z minulýho století, je virvál a balíme se. Už vám to začíná docházet? Něco ve mně se nejen chce předvádět, něco ve mně touží riskovat.

A jak jsem se tu teda octnul? To bylo trochu jiný kafe. Šli jsme s Madonou po městě, ona si chtěla „povídat o interiérech“, má ve škole odevzdat nějakou práci, a jestli bych jí pak doma večer něco „načáral“, jak říká. Jenže najednou mě tahá za rukáv a prej: „Ty jsou hůůůstýýýý..!“
Hustý byli jak asfalt. Ale nejdřív kde, že jo. Na U-rampě. Prostě tam, co jsme šli, městská část Prahy jedna na den instalovala U-rampu (za to jsem si taky moh sám?), takovou jako že speciální, jednak teda to účko, ale k tomu ještě nájezd, asi jako bejvá nad tratí při závodech v lyžování. Věž a od ní vedla nájezdová plocha do tý U-rampy.
Ti tři hošové tam blbli na kolech. Vždycky se rozjeli, na účku vylítli do vzduchu a předváděli všelicos: salta, dvojitý salta, hodiny, otočky, otočky s dopadem a další otočky, točili kolem ve vzduchu pod tělem a letěli nad ním jak ptáci, no senzace. A já? Starej scénář: „Tak na todle bych teda určitě neměl, Madí.“
Madona neříkala, že bych na to měl mít, nenutila mě, ani ji to nenapadlo. Pokejvala hlavinkou, „jsou dobrý, nejdobřejší“ a zespoda si nadzvedla obě prsa. Tak jako mimoděk. Ne že by je měla nějaký moc těžký, to ne, spíš... jako by je chtěla těm trikařům nabídnout.
Hele, já dokážu i ve čtyřicítce leccos. Z kraje bazénu, ne z bloku, ale jen z kraje bazénu skočím do vody salto pozadu i popředu. S rozběhem dám salto i na trávě – na nohy samozřejmě, žádný záda. Sportuju sem tam, jsem hbitej, teda byl jsem, co přijde teď, to fakt netuším. Ale co mě to napadlo u tý U-rampy, tak to nechápu. A sorry, tati, můžu si za to sám tak asi stejně jako za Mléčnou dráhu.
Abych to neprotahoval – jdu za těma klukama, že bych si to taky zkusil. Nikdo jinej nešel. Jeden ten dredař - nemusím snad vykládat, že měli všichni dredy jak Bob Marley, bez toho žádný trix asi nejsou - jeden ten Dr.Edař mi povídá: „Helle, pane, a wy jako wíte wo co gou?“
Druhej: „Jako že jestli ste už něco takovýho zkoušel?“
Třetí: „Co tlakujete, buzny? Chceš muj bajk, wole?“
Madona tam stojí a ptá se: „Co chceš dělat?“
„Chce dát tlamu, kotě,“ řekne 1. Dred.
Já nic. Já už tlačím bajk.
Vyjdu s ním na věž. Je malej, žádnej veleverk. Teď důležitá věc: vůbec se nerozmejšlím. Jsem v absolutním ajfru, asi jako když si dáš koks. My, interiérový designéři, občas naložíme kotlík koksem, to se patří. Když o tom zpětně přemejšlím, o Madonu nešlo. S Madonou jsem si začal, protože to mám v sobě.
Co?
Nevím.
Bez váhání pustím bajk dolů. Předesílám ovšem, že jsem předtím kluky několik minut pečlivě pozoroval, mám na to talent, dokážu číst pohyb a tak. Teoreticky jsem chápal, co mám dělat, jak to dělaj oni.
Najedu na rampu, cejtím, jak se kolo odpoutalo, začnu podvědomě točit sebe i kolo – to točej mý nohy na šlapkách. Obrat se mi povede. Jednoduchý salto nazad se mi fakt vydaří, to jó, jenže ten točivej švunk trochu přepísknu; to jsou prostě věci, který se musíte učit, který napoprvý neokoukáte. Neměl jsem do toho chodit. Ten obrat zkrátka a dobře přetočím. A leknu se: Ty vole, ty spadneš na záda. Tak bajk strhnu na bok a rozplácnu se na dně U-rampy jak shnilá hruška. Odnese to rameno, žebra a prdne mi pánev. Stačí? Ne? Tak ještě zápěstí levý ruky.
Dredaři se nade mnou skláněj a jeden říká: „Helle, seš fér kousek cellkem, až se z toho wylížeš, zawítej.“
Potom omdlím a proberu se až ve Vojendě, saniťáci mi asi něco píchli. Pak mě operujou, znáte ty věci, a když to konečně mám za sebou, zjeví se mi v pokoji Madona a víte, co povídá? „Felipo, můžeš si za to sám.“
Co na to říct?
Nejlíp nic.
Má cenu před ní pátrat, jaká to síla mnou migla k těm dredařům a posadila mě na ten proklatej bajk?
Má cenu jí říct: Madí, já si za to vůbec, ale ani trošičku, ani špetičkou nemůžu sám?
Jinak je náramně milá a dokonce mi nabídne: „Mám na chvíli zamknout..?“ Nestojím o to, chápejte - puklá pánev. Střídá jí můj táta. Ten mimochodem rakovinu prostaty docela dobře přežil a taky si za to nemoh sám. Uzdravení ho změnilo víc, než jsem tušil, protože, jen co za Madonou zavře, povídá: „Může za to ona, viď?“

Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.84

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   září 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA