Soukromý očko

TÝDEN.CZ

17. 7. 2018
Rubrika: nezařazeno

Tohle se už nespraví

Autor: Soukromý očko

23.09.2008 00:12

Nemyslím, že bych byla mrcha. Nebo zlá holka. Já vím, to si o sobě nemyslí nikdo. Jenže občas člověk udělá - ani ne ze zlý vůle nebo z nenávisti - pitomost. A ta něco otevře a spustí to horší v nás, co čeká, až dostane zelenou, a pak se rychle a snadno uplatní.

Svýho bráchu jsem měla ráda. Opravdu. Vycházeli jsme spolu dobře. Až před týdnem se náš vztah totálně podělal. Mojí vinou. Nebo to nebyla moje vina? Může taková klukovina odstartovat naprostej rozkol? Nenávist?

Bydlíme spolu v jednom domě. Zdědili jsme ho po rodičích. Nejdřív umřela máma, její smrt nás mimochodem podivuhodně, byť jen na krátko, spojila. Brácha je o tři roky starší, ale když máma umřela, měla jsem pocit, že se o něj musím postarat, že mu ji musím nahradit, protože na ní byl hodně závislej. I v době, kdy už byl ženatej. Necelý dva roky po mámě - na žal nebo na prázdnotu po ní - umřel táta. A zase: okolo pohřbu a po něm jsme si s bráchou byli blízko. Chodil se mi svěřovat, radit se. Jenomže před rokem se už zase rozved. Sypalo se jim to tam nahoře - bydlej v naší vile nade mnou, obývaj vršek, kdežto já spodek - sypalo se jim to pěkně dlouho. Nechci to rozebírat, nejsem jejich soudce, postupně se prostě začali nesnášet, byli na sebe jak pes a kočka. Stejně je to divný, já je oba měla ráda, jeho druhou ženu rozhodně víc než tu předchozí - byla normální.

Saša, teda jako brácha, si v práci nabrnk jinou. Přesněji - ona si nabrnkla jeho. Ženský si vždycky nabrnknou jeho, on to jen trpně snáší. Ale když už ho mají, dokonale si ho zotročej. Saša je ajťák, aby bylo jasno. Kompy, tiskárny, projektory a jiný sarapetričky jsou pro něj celej svět. Mluví tím IT ňůspíkem, všecko relouduje a entruje. Třeba spolu máme někam jít, teda měli jsme, jemu do toho něco vlezlo a volal mi: „Ségra, oprava, dylítuju to, jinej program." Když jsem ho varovala, ať svou ženu neopouští, řek: „Rozvod? To se jen stáhne nová verze."

Má tři děti. O dvě už dost velký holky z druhýho manželství se tejden stará on a tejden je má doma jeho bejvalka. Střídavá péče. Já mám pětiletou dceru.

Ta nová paní Bráchová mi nesedla. Ani ne tak proto, že mám ráda tu minulou (taky mi ale trvalo pár let, než jsem jí přišla na chuť), jako spíš proto, že ona je vypočítavá. Mýho bráchu uhnala naprosto klasicky - přišla do jináče, ještě když si na rozvod ani nevzpomněl. Přilít za mnou a povídá: „Budeme mít miminko!" Takhle on mluví. Já na to: „Takže jste se zase dali dohromady? To mě těší."

On: „S Vendulou!"

To je ta nová.

Tak jsem sklapla. A i jemu, našemu ajťákovi, v těch jeho tištěnejch spojích došlo, že Vendule nefandím a, jak ho znám, hned jí to běžel vykvákat.

Podstatný je, že když se k nám Vendula Bráchová nastěhovala, když se vzali, což byla trachtace, jak kdyby se ženil Charles s Dianou, přestavěli celej vršek. Nebylo to potřeba. Byt měl perfektní. Ona ale zřejmě nesnesla, že by používala stejný věci, jako její předskokanka. Míra nevkusu mýho bráchy je nic proti totálnímu antivkusu tý jeho nový. Ta vlastnit origoš od Picassáka, tak ho klíďo píďo, s čistým svědomím pověsí vedle Kristiána Kodeta.

Nepřeháním.

Ten vršek zprznila jak ouchyl zatoulaný dítě. Plastový okna. Zdi že každá hraje jinou barvou a ty barvy k sobě pasujou jak křovák k Bushovi. Bytu vévodí „domácí kino". Můj brácha nikdy moc na telku nekoukal, ale teď musí. Ještě k tý malbě: v ložnici lítaj po stropě andělíčci jak u Kondelíků, v koupelně plavou dokola kachničky, v kuchyni naválečkovali bábovičky a dortíky a v předsíni panáčkujou hafánci. Alighieri věděl houby, jak to vypadá v pekle.

Nebo je to ráj?

Nábytek? Představte si obývák s fialovejma stěnama a žlutým stropem. Už to slabším povahám vyvolá srdeční zástavu. A v tom ještě stojej brčálově zelený skříně jak vodníci na suchu. Na černým koberci...

Když mě novomanželé poprvé pozvali dovnitř, že mi předvedou bejvák - celý nadšený, jak jinak - málem jsem hodila šavli. A fakt jsem ze sebe nedokázala vymáčknout větu: „Máte to tu pěkný."

Prostě nedokázala.

Divíte se, že jsem si z toho jejich zmodernizovanýho hnízda lásky dělala srandu? Že jsem každýmu vykládala, jakej je můj rodnej brácha ajťáckej nevkusák a ta jeho nová slečna jezeďačka? Jenže to by bylo nevadilo; je asi celkem normální, že brácha a ségra nemusej mít identickej pohled na věc. Já to ale kapánek přehnala. S odstupem času přiznávám - přepískla jsem to a zpětně toho lituju. Na druhou stranu: to, co mi za to proved, je neodpustitelný.

Nenapravitelný.

 

Prostě jsem v létě, v srpnu, jak byly ty zběsile horký dny - ale to nemá bejt vejmluva, jako že jsem byla nějak mimo sebe nebo co - dělala párty. Co umřel můj Lojza, žiju bez chlapa, jen s naší dcerou a se psem. Ale žiju. Nepoložila jsem to. Nevzdala. Snažím se. Řekla jsem si: Žádnou sebelítost, jen ne sebelítost!

Na ten mejdan přišli většinou lidi z basketu a pár taky z práce, holky i kluci. Pili jsme, pustili jedno videíčko, všecko v pohodě, sranda, já bavila společnost a najednou do mě vjel čert.

Můj brácha a ta jeho Vendy a ten jejich čtrnáctiměsíční plod lásky byli na dovolený. Obě velký holky u svý mámy. Já se maličko prdla, nijak šíleně, ale na ztrátu soudnosti, jak říkal Lojza, mi stačí sedmička bílýho. Přesně: v žilách mi kolovalo sedm deci muškátu, když mě napadlo, že udělám takovou malou exkurzičku.

„Jdem se mrknout k bráchovi!" zavelela jsem. „To si nemůžete nechat ujít! Nejsou doma, vrátěj se za tejden."

No to se ví, nikdo nebyl proti. Dobrý dvě třetiny z těch asi pětadvaceti lidí ho zná; o to víc se těšili. „Brácha svýmu bejváku udělal novej facelift," křičela jsem. Ještě teď se slyším; nejradši bych si vytrhla jazyk.

Hnali jsme se nahoru, celý to stádo. Tam následovaly orgie posměchu, „vrchol nevkusu" bylo zdaleka to nejslabší, co zaznělo. V kuchyni mí hosté zaútočili na lednici, v koupelně močili do nový rohový, masážní vany, v ložnici naskákali do plovoucí postele a předváděli - oblečený - soulož, no masakr. A všemu vévodil posměch: „Tady by mohli točit seriál Nevkusák a Nevkusačka," hlásil Robert.

A já na to: „To ne on, to ta jeho bréca." Já kráva fakt řekla bréca. Kdybych to byla tušila.

Mejdan skončil, já uvedla bráchův byt do původního stavu a měla trochu špatný svědomí. Dokonce jsem několikrát, jak jsem tam uklízela, dávala věci na místo, nahlas řekla: „Brácha, promiň." Marně.

Za tejden se vrátili s Vendulou a prckem z dovolený, hned se hnali ke mně a vykládali, co jedli, kde bydleli, co si koupili a jak dobře pořídili - brácha je celkem zalepenej, nouzí netrpí. Sálala z nich spokojenost. Zkrátka byli po dovolený, opálený, vykoupaný a tak.

Jenže už den nato ochladli. Dalo by se říct, že těžce ochladli, ne - zamrzli jak rybník na Silvestra. Totálně kyselý ksichty, zlý pohledy. Zjevně se stal nějakej malér. Já na bráchu několikrát: „Co je? Neklape vám to?"

On: „A co je zrovna tobě do toho?"

Případně: „To bys ráda, co?"

Nechápala jsem ho.

Vendula mě přestala zdravit. Povídám jí: „Stalo se ti něco?" A ona: „To si piš, že jó."

Já: „A co jako?"

Ona: „Nic."

Trvalo to měsíc. Pak brácha přišel ke mně dolů a docela mile, jako by ho to přešlo, povídá: „Pořádáme v pátek večírek, přijdeš?"

Byla jsem šťastná, že máme zlý období za sebou. „Jasně, jsem ráda, že už se nezlobíš," řekla jsem, ačkoliv jsem měla za to, že nemá důvod se zlobit.

Večírek byl obvyklý nůďo na třetí. Brácha není žádnej bavič, nejvíc toho namele o kompjůtrech, na to ho chytí každej. Stačí říct: „Open office mi přestaly opravovat češtinu," a jako když zapneš sekačku. Vendula se chovala celkem mile: nechceš tohle, nechceš támhleto, furt mi něco nabízela, jako by chtěla ukázat, že není taková, jaká si myslím.

Pozvaný byli v podstatě stejný lidi, jaký jsem měla já na tom srpnovým mejdle. Kromě mejch kolegů z práce; ty brácha nezná. Už bylo září a pekelně se ochladilo a venku hustě lilo, pokud bych měla porovnat povětrnostní podmínky.

Asi tak v jedenáct brácha prohlásil, že nám chce pustit nějaký filmečky. On všecko natáčí a všecko nám to neustále pouští, což je šílená otrava. Ještě než se urazil, než jeli na ty Kanáry, musela jsem absolvovat dvouhodinovej filmeček o miminku, naprostej malér, surogát nudy, kterej by spolehlivě uspal i jelena v říji.

Takže brácha zazvonil na zvoneček - na ten, co na něj náš táta zvoníval, když nás jako děti svolával na Štědrej den ke stromečku. Vyžádal si ticho a povídá: „Mám dvě videa, která bych speciálně vám rád pustil. Jedno je z prázdnin, z toho tejdne, jak jsme byli pryč, jedno je o pár let starší. Chci vás poprosit, abyste je obě shlédli. Můžu? Vydržíte to? Jestli né, tak to řekněte. Jde mi o to, abyste viděli oba ty filmy." Udělal psí obličej.

Nikomu se sice asi moc nechtělo, každej ví, že jeho kina fungujou jako deset rohypnolů rozmíchanejch ve staropramenu, ale všichni ze slušnosti že jó, ať to pustí, „slibujeme, že se podíváme na oba až do konce".

Spokojeně si zamnul ruce.

Usadil nás a pustil první dývídýčko. Má supr projektor i profi plátno, ale kvalita videa byla značně mizerná. Jenže o kvalitu fakt nešlo.

Byl to záznam malý průmyslový kamery. Přesně řečeno sestřih záběrů z několika kamer. Od první vteřiny jsem byla na infarkt: na plátně jsme viděli sami sebe, jak jsme mu v srpnu při tom mým mejdle „kolaudovali byt". Kamery, tak si to aspoň vysvětluju, reagovaly na pohyb, když jsme tam vtrhli, tak se zapnuly. Jak jsem na to úplně zkoprnělá zírala, vzpomněla jsem si, že mi brácha asi před půl rokem vykládal, jak si doma nechal namontovat bezpečnostní systém, protože tam má „čím dál víc fakt drahejch hraček". Ale já ho nevnímala, řeči o technice automaticky vypouštím.

Nemusím snad ani zdůrazňovat, že asi tak nejlíp, nejzřetelnějc ze všeho - tedy kromě močení do vany - vyšla ta moje věta: „To ne on, to ta jeho bréca."

Vendula si při promítání sedla schválně vedle mě, a když tam tahle pitomost zazněla, koukla se na mě. Ne nasraně, nýbrž vítězoslavně. A mně došlo, že vyhrála, že já už v tomhle domě nemám co dělat.

Ještě drobnost: záběry, jak uklízím a jak říkám „brácha, promiň", nepoužil.

Dovedete si představit, že během promítání panovalo hrobový ticho. Devadesát procent přítomných se tam vidělo. Jarda Kraus jedinej vypadal v klidu. (To on začal močit do vany.) Otočil se na bráchu a povídá: „Kubas," brácha je Jakub, „tys nás teda dostal. Jsme pitomci. Omlouváme se."

Byla to nabídka ke smíru, leč neujala se.

Brácha stál (jedinej si nesed) jak Stalin na Letný.

Po prvním filmu se lidi začali zvedat, ale Kuba je zabrzdil: „Moment, ještě jeden, slíbili jste to. Myslím, že mám právo to po vás vyžadovat." Vyjadřoval se jak advokát. Takže si všichni zase kecli a čekali.

Druhej filmeček byl starej čtyři roky. Pochází z mýho nejtěžšího životního období. Dávejte bacha: já tehdy měla chlapa a s ním holčičku. Když byl Kačence ani ne rok, ten můj kluk šel s naší fenou, boxerkou jménem Lady, na procházku. Na přechodu je smetla dodávka s klozetmísama. Oba na místě mrtví. Lady měla právě čerstvý štěňata. Naše dcera a štěňata byly se mnou doma. Žiju od tý doby sama s jedním psem a Kačenkou. To jen tak pro pochopení.

Filmeček číslo dvě byl krátkej, jako když plivne. Byla jsem na něm já. Měla jsem obnažený levý prso a kojila jsem. Štěně. Zní to šíleně, ale když Kája - můj kluk - a Lady - můj pes - přišli o život, Kačenka přestala sát mý mlíko a já kojila naše štěňata. Pily jak zběsilý, odsávaly ze mě nejen tu životadárnou tekutinu, ale i bolest. Krmila jsem je měsíc. Brácha to viděl. Jednou, pamatuju si to, mě natočil. Neřek: To je divný nebo tak. Natočil si to.

On točil pořád všechno na takovou pidikamerku. Obvykle ji nosil v ruce dole u pasu, možná jsem si toho ani nevšimla. Nikdy jsem ty štěňata nekojila před nikým jiným. On byl jedinej, kdo to věděl. A já věřila, že i chápal.

A teď to tu pustil. Trvalo to chviličku.

Pak zas ticho, absolutní ticho.

Já si říkala: Co si o mně asi myslej?

Jarda Kraus vstal a řek: „Já du."

Všichni vstali a mizeli.

Já šla k sobě dolů.

Schoulila jsem se k Lady II, která už je velká a vypadá přesně jako její máma. To přehnal, říkala jsem si, to přehnal. (Jako že můj brácha.) To se nedá vzít zpátky. To neměl dělat. Totálně mě odrovnal. Kdyby... kdybych to těm lidem pustila já, tak by to pochopili, ale takhle jsem vyřízená. Přehnal to, hajzl.

Brečela jsem.

Nenáviděla jsem ho.

„To se nedá napravit, víš," šeptala jsem Lady II, kterou mám tak trochu jako svý vlastní dítě. „To je naprosto nenapravitelný."

Cítila jsem se do hloubi duše uražená, poškozená.

Probudila se Kačenka. Vycítila, že se děje něco zlýho. Brečela. Nebyla k utišení. Vzala jsem si ji k sobě do postele, Lady II si vlezla k nám, a já Káče šeptala: „Neboj, to bude dobrý, odstěhujeme se odsuď a všecko bude dobrý."

„Já nechci," začala Káča vřískat, „nechcííí!"

Ale já: „Tohle se už nikdy nespraví."



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.22

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   červenec 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA