Soukromý očko

TÝDEN.CZ

27. 5. 2018
Rubrika: nezařazeno

Killing him loftly

Autor: Soukromý očko

16.09.2008 00:12

Přestavěla jsem náš byt. Úplně jsem ho otevřela. Byla bych v tom vězení nevydržela už ani minutu, přísahám!

Žijeme na kopci, město je sice i kolem nás, ale hlavně pod námi, hluboko dole. A my nad ním, v bývalé tiskárně jako ve hradu. Ze setrvačnosti, ze zvyku říkám pořád dál „my", ale - jaká úleva - žádné „my" už neexistuje.

Jsem jen já.

Plus jeho dcera z jeho prvního manželství, jenže ta s námi nežila, takže se mě teď netýká.

On byl... vzala jsem si ho před jedenácti lety. Láska? Mám s tím problém, nerada si to přiznávám, ale zabouchla jsem se do něj. Deset let jsem s ním žila a byl o deset let starší. Desítka je moje nešťastné číslo.

Teď už nestárne.

Teď už stárnu jen já.

V roce 1997 jsem nastoupila do jeho firmy. Pomalu jsem končila školu a potřebovala nutně prachy. Peníze jsou největší buzerant na světě. Ne, to jsem se dost sekla, absolutně největší buzerant byl on.

Nebo ne buzerant, ale puntičkář, pořádkář, uklízeč, čistič, pravoúhelník, stříleč -  všecko muselo „střílet". „To musí střílet", vyslovoval skoro „ščílet", mazlil se s tím slůvkem a rovnal si na psacím stole penál, obrazovku, myš. Ležela paralelně s levým bokem klávesnice; ovládal ji levou rukou, jeho další anomálie.

Nebylo jen tak, aby mu to na stole střílelo. Měl na  něm - už jsem to vyházela, ježíši, já to smetla na zem a dupala po těch krámech a slyšela, jak praskají, jako by to byly ty jeho pitomý kosti, a nechala jsem tam ten bordel celej tejden ležet, což bylo lepší než... nemám moc fantazii, no lepší než to nejlepší, co jsem kdy zažila.

Měl na stole mraky cetek. Hlavičky z moduritu od jeho dcery, která se mě už naprosto netýká, a pokud by se mě chtěla týkat, tak jí půjčím kolo, ať se sveze od nás dolů do města, hi hi hi. Měl tam krabičky, papírky, hrnečky s tužtičkama (samozřejmě že kradl tužky v Ikee a tvrdil, že je tam „dávaj zadarmo"), lékovky, časopisy, cédéčka, dývídýčka, hadříky, papírový kapesníky, kamínky z celýho světa, byl posedlej kamínkama, když nějakej „našel" - chápej, nic na něm nebylo, byl to prostě šutřík - strkal mi ho před nos a hýkal: „Vi-idíš? Vi-idíš? Jak je krásný..?"

Magor.

Pamatuju se, jak jsem všecky ty krámy smetla na zem a rozšlápla ten jeho hovadskej kompas, jehož sklíčko jednou týdně leštil okenou.

Nastoupila jsem do jeho firmy ještě jako studentka, bylo mi dvaadvacet a jemu tím pádem dvaatřicet. Dostala jsem se tam nešťastnou náhodou. Jedna kámoška u něj dělala, horolezila a pomáhala mu plánovat trasy. No a jela v Tatrách freeride, ošklivě se rozsekala a skončila v nemocnici. Nabídla mi, ať k němu jdu místo ní, než se uzdraví.

Hned první rok tý brigády jsem s ním jela do Španělska plánovat trasy pro adventurní zájezdy. Sami dva. Tenkrát se mi líbilo, jak ty zájezdy plánuje do detailu - myslela jsem, že to dělá kvůli lidem, kteří tam pojedou, že na ně myslí. Teprv o dost později, příliš pozdě, jsem pochopila, co znamená, když „ďábel je skryt v detailu"...

Byl to krásný muž, fyzicky dokonalý samec. Já v tu dobu měla kluka, ale můj nový šéf se mnou začal ve Španělsku spát. Bylo to v Pyrenejích, v údolí pod Monte Perdido. Ztratila jsem sebe samu pod Ztracenou horou.

Rozved se, tvrdil, kvůli mně. Mělo mi být divné, jak to šlo snadno, jak se jeho žena bez problémů vzdala svého krasavce, majitele úspěšné cestovky, jak během dvou měsíců souhlasila! Nechal jí domek i dceru. A já myslela, že to dělá kvůli mně. Dokonce mi nabídl, že jestli chci, zaměstná toho mého kluka, abych prý neměla špatné svědomí. Řekla jsem ne, ale považovala jsem ho za velkorysého, velkodušného chlapa. Ve skutečnosti jen hluboce nenáviděl nepořádek a za nepořádek považoval i můj rozbitý vztah se spolužákem.

Chtěl po mně uklidit.

 

Pod Monte Perdido se se mnou sice vyspal, ale na sex nebyl. V sexu je něco z gruntu nepořádného, neovladatelného, spontánního. Zkrocenou, uspořádanou formu sexu uznával výhradně o víkendu, v sobotu večer.

Děti jsme neměli, k tomu se ještě dostanu, ale ne že by je on nechtěl. Dnes mám dojem, že by byl dítě rád „učil pořádku", jako to provozoval se mnou.

Mimochodem, jednou jsem před ním řekla, že mám ráda kočky, protože jsou nezávislé a nezkrotné, nejde je vycepovat jako psy. Podíval se na mě a řekl: „Každý živý tvor je vycvičitelný."

Každý ne.

Já ne.

V sobotu večer v devět hodin jsme šli do ložnice. Aha, zapomněla jsem jednu věc, kde jsme bydleli. Máma umřela při mém porodu, táta o dvacet let později. Zdědila jsem po něm starou tiskárnu u nás na kopci. No, spíš v polovině kopce, těsně pod potokem, který už dneska ani není vidět, ale stejně pěkně vysoko na městem. Patřila tátově rodině, komunisti jim ji znárodnili a po revoluci ji táta dostal zpátky v restituci. „Ani nevím, proč jí chci," řekl mi. Já už to vím - díky téhle restituci jsem se osvobodila. Nebýt té tiskárny na kopci, stavím ještě dneska komínky a střílím na stole. Když se můj budoucí muž rozvedl, nastěhovali jsme se do tiskárny. Já měla peníze po tátovi a tu budovu z červených pálených cihel jsme přestavěli na obytný dům. Jak už byl můj bývalý muž detailista, nasekal tam neskutečné množství malých místností, časem jsem tomu začala říkat Labyrint. Všechny kóje Labyrintu jsem musela neustále uklízet. Nejen já, on uklízel taky, on víc, on věčně chodil a sbíral „snítka". „Zase jsem objevil snítko," hlásil mi vyčítavě, zle.

Ale zpátky do postele. V devět večer jsme stáli v ložnici. V ložničce. Já čekala a on chystal postel, to znamená, že pozměnil perfektně ustlané uspořádání. Jednu deku dal na stranu naší dvojpostele, druhou, načtyřikrát složenou, položil přes střed, polštáře srovnal na opačnou stranu než první deku. Výsledek uhladil dlaněmi.

Pak jsem přišla na řadu já. „Teď ty," řekl vždycky; do jeho řádu patřilo i to, že ke všem rituálům používal stejné věty. Po „teď ty" jsem se musela svléknout a on moje svršky skládal na židli číslo jedna. „Dám je na tvou židli," oznámil mi poprvé. Nevšímala jsem si toho, došlo mi to, až když „dám je na tvou židli" řekl třeba po padesáté. Skládal šaty tak pečlivě, že to trvalo třeba pět minut.

Pak jsem si musela lehnout na záda tak, abych měla ten šál z deky pod hýžděmi. On mě ještě upravil - „nastavil" - a uhladil prostěradlo. Když jsem si zpočátku chtěla brát pod hlavu polštář, měla jsem ji totiž zakloněnou a zdálo se mi, že padám do propasti, zakázal mi to: „Takhle ne." Někde si přečetl, že žena se nejsnáz vzruší, když má kyčle výš. Mě to nevzrušovalo, bolelo to, ale zezačátku jsem mu to neřekla a pak... pak už to nešlo. Pak už mě ovládl docela. Začala jsem věřit, že věci nejdou dělat jinak.

Soulož trvala vždycky tři minuty. Ztopořil se, když jsem ležela a on se svlékal a skládal své svršky na židli číslo dvě. „Složím si je na svou židli," zněla doprovodná věta. Pak si klekl, roztáhl mi nohy a vniknul tam. Zavřel oči a něco brumlal, po dvou minutách a třiceti vteřinách se prohnul jako luk a stříkal. Zároveň mu z krku vybublal jakýsi zvuk: „Glo-glo-glo-glo..." Zezačátku mě to dojímalo, bylo mě ho trochu i líto. Sama jsem se nikdy nevzrušila, takže do rituálu musel přidat ještě lubrikační gel, ale už asi po půl roce mi to jeho orgiastické glogání začalo připomínat zvuky, které vydává opilec, když zvrací.

Nikdy, ani pod Monte Perdido, jsem s ním neměla orgasmus, ale to mi nevadilo, nebylo to podstatné.

Své samčí zatroubení neovládal, znamenalo nepořádek, což věděl. Pořádek se z glo-glo stal, až když ten zvuk vyrazil pokaždé. Tím ho ovládl. Měl ještě jednu slabinu, jedno nedostatečně uspořádané místo: jízdu na kole.

Jako kluk jezdil silniční závody - šlachovitá postava mu zůstala až do smrti. Když jsme se nastěhovali do Tiskárny, v níž stvořil Labyrint, do toho uklízecího kolotoče, koupil si silniční kolo snad za padesát tisíc. Pokud se v sobotu udělalo hezky, nasedl a jel od nás z kopce na plné pecky. Na úpatí kopce silnice zahýbá kolmo doprava. Můj muž vždycky kolo hnal naplno až dolů, tam prudce zabrzdil a řízl zatáčku. Vedle jeleního zatroubení to byla druhá nepořádná věc, probublané mládí. I tuhle úchylku krotil po svém - pravidelností. V sobotu v devět ráno, pokud nepršelo, vyjel na hodinovou projížďku, která začínala tím střemhlavým sjezdem. „Dole mám na tachometru sedmdesát tři kilometrů v hodině," hlásil mi. „Selhat mi brzdy, jsem na maděru."

To se mu ale nemohlo stát, po každé jízdě kolo celé prohlédl, vyčistil, opravil, utáhl matičky. Pravidelně měnil brzdová lanka, měl na to poznámku v počítačovém kalendáři. I když bylo ošklivo a on skoro nejezdil, stejně ta lanka měnil, stejně pral řetěz a olejoval, co se dalo.

Byl zkrátka pořádný. Myslím, že pořádnost je strach. Strach ze života. Nevím. Třeba jsem malovala kuchyň. Podle něj bylo nutné kuchyň malovat každý rok. On vyklízel, já malovala. On se motal kolem. Nemotal - uklízel! Nanesla jsem první vrstvu a uvařila si kafe. Jdu na druhou, hledám váleček, ten nikde. „Dal jsi někam váleček?" ptám se.

„Já ho uklidil."

Když jsem pila kafe a mezitím si jen odskočila na záchod, káva je močopudná, ihned hrnek vylil a umyl. Ať jsem cokoli kamkoli odložila, uklidil to. A nezapomněl mi to vyčíst. „Zase se v předsíni válely boty," řekl každý večer za těch deset let. Pokud jsme byli doma. „Válet se" u bot neznamenalo, že nejsou ve štelážkách, tam jsem je dala, ale že jsou zasunuty jinak, než mají být. Třeba špičkami ven. Nebo že z nich dolů visí tkaničky. Příbory: nesmělo se stát, že mezi vidličkami našel nůž. „Co to je za bordel!" naříkal pak.

Neuspořádanost ho děsila.

 

Po dvou letech manželství jsem otěhotněla. Nevadilo mu to. Jak už jsem řekla, dítě chtěl. Já taky. Věřila jsem, že se pomocí mimina trochu vyvléknu z jeho světa. Těšila jsem se i bála zároveň. Těšila, že dítě bude znamenat nepořádek, tedy tu nejkýženější, nejzázračnější změnu; nenávidím pořádek. A bála jsem se, že on takovou změnu nesnese.

„Chceš dítě?" zeptala jsem se.

„Proč ne," řekl.

Takhle uvažoval: proč ne? Brání tomu něco? Žádná radost, nadšení; chaotické emoce ze sebe vyháněl.

Když jsem byla asi dva měsíce těhotná, z ničeho nic se mě zeptal: „Bude to zdravé?"

Tenkrát ve mně zatrnulo. Lekla jsem se.

„Byl bych rád, kdybys šla na všechna možná vyšetření," řekl. „Abychom měli jistotu."

Hádka byl nepořádek. Nenáviděl hádky. A já se naučila nehádat. Šla jsem na prohlídky a při desátém vyšetření (zas ta desítka!) zjistili, že holčička ve mně má Downův syndrom. Chápete? Genomovou poruchou trpí jedno dítě ze sedmi set - a zrovna to moje. Byla jsem mladá, vůbec mě to nemělo potkat!

První reakce: on se to nesmí dozvědět. Ne, to byla až druhá reakce. Nejdřív mě napadlo své dítě uchránit, vnést s jeho pomocí do našeho života kýžený chaos. Já to pokažené mládě v sobě začala milovat i s jeho vadou, právě s tím přírodou zaviněným nepořádkem!

„Jak dopadlo vyšetření?" zeptal se mě ten den, kdy mi to oznámili.

„Dobře," řekla jsem. Moc rychle? Moc zadýchaně? Nevím.

„Co se stalo?" udeřil na mě.

„Nic."

„Zajdu si tam."

„Klidně."

Jenže on šel a řekli mu to. Byl přece otec. Donutil mě jít na potrat. „Jinak ti ze života udělám peklo," slíbil. Tenkrát jsem ještě dost jasně nechápala, že v pekle už dva roky žiju. Na potrat jsem šla. Můj gynekolog prohlásil: „Rozhodla jste se naprosto správně."

Měla jsem chuť ho zabít. Jeho, ne holčičku v sobě.

Po potratu jsem s mým mužem žila ještě osm let, jeden rok jako druhý. Vymýšlela jsem trasy pro jeho cestovku. Děti jsme neměli. Tak trochu jsem zešílela; představuju si, že nějak tak zešílí člověk, kterého neprávem odsoudí na doživotí. Já vyfasovala káznici se zostřeným dozorem.

 

Po jeho smrti jsem přestavěla Tiskárnu. V přízemí i v patře jsem zbourala všechny zdi. On se zabil loni desátého srpna, v sobotu v devět hodin sedm minut ráno.

V rychlosti sedmdesát tři kilometrů za hodinu vyletěl z té pravoúhlé zatáčky. Jedna paní havárii viděla a přišla mi ji popsat: „Dole na úpatí kopce vyrazil zvuk jako kačer, takové glo-glo-glo, nezabrzdil a napálil to do zdi. „Vůbec se netrápil," těšila mě.

Bylo mi jedno, jestli se trápil.

Smrt vypadala jako jasná dopravní nehoda, a přece ji vyšetřovali: „Měl povolená lanka u brzd," sdělil mi policejní inspektor. „Zřejmě si je neutáhl a v té pekelné rychlosti neměl nejmenší šanci."

Podíval se na mě pátravě.

„Jezdil dřív na kole závodně," řekla jsem. Zvládla jsem to.

„Víme to," řekl.

 

Nemám ve svém loftu žádné zdi, jen ty obvodové a pak náznaky nosných. Všecko je volné, vana se vyjímá v prostoru, záchod je volně přístupný a pachy z něj, naše pachy, se svobodně uvolňují do prostoru. Vaření je neohraničené stejně jako spaní, sezení, pracovní stůl, všecko. Přidělala jsem čtyři francouzská okna směrem na náš pozemek. Dovnitř se lije světlo, i když slunce nesvítí.

Návštěvníci se diví. Asi si myslí, že jsem se po smrti manžela zcvokla. Chce se jim na malou: „Kde je vécé," ptají se, ač je mísa vidět.

„Tady."

„Ale..."

„Nestyď se..."

Postupně si zvykají.

Já si taky zvykám.

Žiju loft.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.73

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   květen 2018

PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA