Soukromý očko

TÝDEN.CZ

17. 11. 2018
Rubrika: nezařazeno

Básník Nevěřící Vůl

Autor: Soukromý očko

02.09.2008 00:10

A ty jako smíš pít?“

Proč ne..?“

No že je sobota večer a ty, pokud vim, jseš věřící a chodíš v neděli do kostela, né?

Jako že věřící nesměj pít?“

No aspoň by neměli přijít do kostela nalitý.“

Bylo půl čtvrtý ráno, to je fakt.

Ten, co se ptal, je básník. Letos mu za vydatný pomoci kulturního ministrátu vyšla druhá sbírka. Živí se v docela velkým nakladatelství. Čte, co kdo napsal, prózu, a pak autorovi napíše, že psát neumí a že pokud chce, aby mu věc vyšla, musí poslechnout jeho rad a změnit: hlavní postavu, charakteristiku jejího protipólu a podstatu zápletky. „Dialogy jsou celkem dobré, ty můžete nechat,“ ukázal mi jednou svuj posudek. A povzdech si: „Kurva, s nima je práce.“

V baru Hop Hip s námi seděl ještě chlápek z telky, z tý pro veřejný blaho, kterej s básníkem kámoší, no prostě všude choděj spolu. Točí dokumenty.

A jedna ženská, která nevim, kde se tam vzala, nevěděl jsem, co dělá, a jmenuje se Klára.

Povidám Básníkovi: „Proč bych podle tebe neměl přijít nalitej do templu?“

Já řek do kostela.“

Já řikám do templu,“ řek jsem.

No, protože se to nesluší.“

Počkej, ty jsi věřící?“

To se zeptala Klára, jež měla, musim uznat, dost solidně naváto. Pila jamaica green, zatímco já cuba libre. Cuba libre piju od doby, kdy jsem na Jednom světě shlíd dokument Cuba libre, kde mluvil úžasnej chlápek, kubánskej disík Oswaldo Payá Sardiňas, co na Kubě založil Křesťanský hnutí za osvobození. Samo sebou zakázaný. Takovej jako by obyčejnej chlápek, kterej pil cubu libre. Vždycky když piju tohle pití, myslim na Sardiňase. Chlastám na jeho počest. V sobotu v noci byl fest poctěnej.

Jestli věří, se Klára ptala Básníka, ne mě.

Jsem ateista,“ odvětil.

Skoro dotčeně.

Já řek: „No, Klára asi nechápe, proč se staráš o muj kostel a o mý pití..?“

Já se nestarám, já se jen divim,“ povidá. „Věřící by snad neměl pít. Aspoň v sobotu večer.“

Je to vůl, řek jsem si.

Nevěřící Vůl pokračoval: „Vy věřící totiž rádi lidem řikáte, jaký maj bejt, jak maj žít, jak se maj chovat, a sami se tak přitom nechováte.“

Já jednou točil dokument o křesťanech,“ vyhrk dokumentarista.

Koukli jsme na něj. „No a?“ Básník Nevěřící Vůl vyžadoval nějaký pokračování.

No jako že vo tom taky něco vim.“

Klára chtěla vědět, co o tom teda jako ví.

No nikdo mi nebyl schopnej říct, teda ani katolíci, ani jednoťáci, ani evangelíci, ani čechoslováci, ani adventisti, čemu věřej. Což byl průser, protože o tom měl bejt ten muj dokument. Podtitulek zněl Čemu věřej?

To zamrzí,“ politoval jsem ho.

Voni furt jako že Ježíši a Bohu a já: Ale co to je? A oni: Láska, dobro, síla, moc, pokoj a tak. A já furt nevěděl nic. Byl to takovej průser, že se to nakonec nevysílalo a místo toho dali paranormální jevy. Pěkně jste mě tehdy naštvali,“ dodal zraněně.

Klára nevěděla kdo.

No voni, křesťani. Měl jsem u šéfa průser.“

Věděl jsem, že to teď přijde. Vypil jsem svobodnou Kubu a nevěděl, co odpovim.

A ty můžeš pít?“ tázal se mě Básník Nevěřící Vůl. Takže to nepřišlo, sek jsem se.

Co tady dělám od devíti večer?“ otázal jsem se. Nejlíp učit na příkladech.

To jste celý vy,“ vztekal se hned Vůl, „nafoukaný, nadnesený, lepší lidi.“

Klára se tázala, co blbne.

Průser řek: „Má pravdu. Přece šlo jasně o to, jestli křesťan smí přijít do kostela z hospody, nebo ne?“

A čemu vlastně věříš?“ Až teď Básník Nevěřící Vůl řek to, co jsem myslel, že přijde předtím.

Bohu, Ježíši, Duchu.“

Vyjmenoval jsem.

Co říct?

No to je vono,“ vyjek Průser, „tohle mi řikali všichni. A co to je? Definujte, prosil jsem, ale nedefinovali.“

Nemohli definovat,“ děl Nevěřící Vůl.

Dost dlouho a rozumně se mlčelo.

Teda rozumně. Nevim, co běželo hlavama jim, ale já si nadával, že tady vysedávám s takovejma jäklama. Ztráta času. Srali mě. Pohrdal jsem jima.

Přičemž předpokládám, že oni uvažovali podobně. Měli mě za idiota plus velepokrytce. Průser najednou, po několikaminutovym mlčení, kdy já se už už chystal vytratit a aspoň chvíli před kostelem spát, vypálil: „Vy se nad nás vyvyšujete.“

Zůstal jsem sedět.

Jak?“

Že nám to nechcete říct.“

Co?“

No to, to. Čemu věříte.“

Třeba to nejde říct.“

Ale jde, ale jde.“

Proč myslíš?“

Píšeš, né, tak to musíš umět.“

A jo.“

Klára Průserovi řekla, že mluví, jako by měl z věřících mindrák nebo jim záviděl.

Zasmál se hystericky: „Záviděl? Já? A co?“

Přiznala, že neví. Za chvíli ale nabídla: „Třeba ten věčnej život, ten by chtěl každej.“

Žádný-věčný-život-není,“ zarecitoval Básník Nevěřící Vůl, „v tom je ten podvod. Oni se tvářej, že maj klíče od brány věčnosti, jenže ta ne-e-xi-stu-je.“

Měl jsem chuť se zeptat, jak to ví. Místo mě se zeptala Klára: „Jseš si tím jistej..?“

Zasmál se.

Ona se nesmála. „Když mi umřela babička, strašně jsem si přála, aby ta brána byla.“

V tom je ten vtip,“ vykřik Básník Nevěřící Vůl. „Nebo spíš ta past: všichni to chtěj...“

Já ne,“ pravil Průser, „já ne.“

Nekecej,“ zchladil ho Vůl, „až ti bude zle, věčnost bys bral a né že né.“

Ne.“

Ale jo.“

Nééé!“

No tak jseš výjimka, jseš jako voni, voni jsou taky přece výjimečný, jiný, lepší lidi! A držej nás pod krkem tím, že jako maj ty klíče. A buď budem věřit podle nich,“ věřit vyslovil, jako by cucal ten nejkyselejší bonbón na světě, „nebo budem zatracený a mrtvý.“

Klára mu to zjevně nežrala.

Co vlastně děláš?“ zeptal jsem se jí. Měla měkkou červenou tvář s blond vlasama a byla tak o patnáct dvacet let mladší než já nebo Vůl nebo Průser.

Účetní na finančáku.“

Dobrá práce?“

Nevim. Jsem tam nová a nikdo se se mnou nebaví.“

Nevěřící Vůl si zavěštil: „A teď jí řekne, jestli s nim nechce jít do kostela.“

To jako že já.

Klára mu řekla: „Zajímalo by mě to.“

Mě ne,“ řek Průser, „mě provždy zklamali.“

Cejtil jsem satisfakci, že jsme Průsera zklamali.

Kláře jsem řek: V Praze je plno kostelů. Když budeš chtít, jdi. Můžeš i k nám.“

Já to věděl,“ kejval Nevěřící Vůl.

Takovejm týpkům muj táta řikal Zakomplexovanej Tajtrlík Ze Sedumnáctýho Století. Táta měl vybraný druhosloví. Línejm (včetně mě) řikal Deset Tisíc Slepenejch Vší Dohromady. Jednou jsem namít: „Proč Dohromady? Je přece jasný, že když jsou slepený, jsou pohromadě?“

Než se příště na něco zeptáš, běž do kouta a vraž si facku,“ odvětil mi.

Katolík.

Já jsem evangelík. Benevolentní liberál; klidně se bavím s Průserem a Básníkem Nevěřícim Volem.

Ten poslední na mě znova vyjel: „Víš, co vy, křesťani, už tisíc let děláte?“

Neřek jsem mu, že jsem evangelos, nikoli katolmen. Nejspíš netuší, jak se lišim od jinejch denominací, a taky na co by mu to bylo, že jo.

Pěstujete v nás nevěřících komplex méněcennosti.“

Ve mě teda né,“ řek Průser, „ve mě né.“

V tobě taky,“ utrh se na něj. „Dyť jsi z nich ani nedokázal vytáhnout, čemu věřej. Proč? Protožes měl pocit, že jsou nad tebou. Kdybys šel za Gaußem, taky bys mu nerozuměl.“

Za Klausem?“

Za Gaußem, sakra.“

Neznám.“

Jak má tu křivku.“

Průser máv rukou. „Fakt neznám. Kde dělá?“

Teď zas máv rukou Básník Nevěřící Vůl: „Tohle nemá cenu, tohle vážně nikam nevede.“

Věřící v pohanech pěstujou mindrák?“ zeptal jsem se.

Jo,“ řek.

Dobře. A co si o mě myslíš; když věřím, jsem podle tebe blbej? Odpověz jo nebo ne.“

Pravil, že to nehodlá zjednodušovat, že „manipulátoři“, a to prej věřící jsou „de facto všichni, buď manipulátoři nebo zmanipulovaný“, obvykle blbý nejsou.

Trval jsem si na svým. Ať se vyjádří. Pro něj osobně je věřící hloupej nebo ne?

Řek: „Jo.“

Hlupák?“

Jo. A navíc manipulátor, kterej lidem tvrdí, že bez víry a dobrejch skutků nepřijdou do nebe. Který není a ve kterým nikdy nebyli. Přitom sami pijete a zahejbáte a kradete, takže je jasný, že by do nebe nakonec nepřišel nikdo. Ani ten váš papež.“

My nemáme papeže,“ řek jsem.

Hloupě, zbytečně. Nakonec papež je taky náš, ne?

Šel jsem z Hop Hipu domu pěšky. „A stejně umřeš!“ křičel za mnou Nevěřící Vůl.

Klára si vzala adresu našeho templu, že prej tam zavítá, ale dneska ne, jde spát.

Já cestou vymejšlel, co jsem měl Nevěřícímu Volovi říct: jak věříme, ale nevíme. Že nejde o skutky, jsme spasený „pouhou milostí“, teda ne za něco, za svý dobrý chování. Jak jsme díky Bohu svobodný, můžem bejt. Že i nevěřící může vidět Ježíše, dostat život věčnej.

Taky jsem si řikal, že jsem selhal, že jsem měl bejt pohotovější.

Ne že bych chtěl Básníkovi Nevěřícímu Volovi někam otevřít cestu. To né.


Pak jsme šli do templu. Byla véča, večeře Páně, svátost, kde je přítomnej Ježíš. Moje žena rozdávala chleba, jeho tělo.

A Bůh mě tam dovolil bejt.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.06

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   listopad 2018

PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA