Soukromý očko

TÝDEN.CZ

20. 9. 2018
Rubrika: nezařazeno

Přes prsa už mi to nejde

Autor: Soukromý očko

26.08.2008 00:10

Potkal jsem starou známou. Neviděl jsem jí, já nevim, rok? Vběh jsem do obchodu koupit si housku, ona mě zmerčila a hned se hlásila, že co a jak a jestli dáme kafe. Já měl venku kolo a řetěz nevozim, tak jsem byl nervní a povidám: „A kdy?“ jako že se to hodí né teď. A ona: „Hned.“
    Proč o tom nákupu a kafi mluvim: ona měla dojem, že se mi moc do povídání nechce. Tim pádem asi nabyla dojmu, že nejsem zvědavej, a o to víc se mnou chtěla mluvit. Znáte to, něco v sobě nosíte, s nejbližšíma lidma to probrat jaksi nejde, tak se hodí někdo buď úplně cizí, kterýho pak pohltí svět, zmizí jak zajíc ve křoví, nebo starej známej z minulech dob, kterej se vynoří jak hřbet velryby a chvíli na to se zas zanoří do Golfskýho proudu.
    No nakonec jsem odved svou starou silničku do kavárny, kde se dá sedět venku, Lůca si sedla proti mně a ani se neobtěžovala, že by ze mě mámila, co dělám, nebo že by mi řekla, jestli vypadám staře nebo mladě, což je od jistýho věku základ každýho kloudnýho popovídání, když se dva potkaj po dlouhý době. Proto mě neodchytila.
    Znám jí z volejbalu. Nehrála v žádnym týmu, žádná vrcholová sportovkyně, ale měla talent, taková ta od Boha nadaná holka. Cit na míč, perfektní nahrávky, mistryně rychlíků. Však taky jsme tenkrát Lůce řikali Rychlík. Všecko se děsně rychle naučila, podávala z výskoku jak chlap, no síla. Navíc s ní byla prdel.
Vzala si mýho kámoše-lyžaře-truhláře, s kterym jsem za bolševika nějakej čas topil v jedný kotelně. Dneska má dílnu, vyrábí schody, skříně, pergoly, kde co. Byla to velká láska. Lůca byla ohromně otevřená – vlastnost u holky zvlášť vzácná, pokud mý znalosti stačej. O všem už tehdy mluvila, jako by to bylo normální. Jak jim to v noci šlo, že má menzes, že jí chytla depka, že žárlí. Pro ní bylo všecko normální. Vystudovala chemii. Nikdy jí nedělala.
Nalila do sebe vodu a presso, chvíli na mě koukala, jako by poprvý maličko zaváhala, a pak nečekaně, surově zasmečovala: „Už mi to nejde přes prsa.“
Zírala na mě, ale já byl mimo jako Podkarpatská Rus. No jasně, ona si v sobě něco řeší, něco v ní hlodá jak šárka ve švestce, a myslí si, protože je to otevřenej tvor, že to automaticky každej ví.
Kouk jsem jí na prsa, který se mi mimochodem zdály, jak jsem je tak pohledem ohmatával, větší než kdysi, ačkoliv nijak neztloustla, a povidám jak debil: „Ale jde.“ Měla přilehavý tričko, koukal jí pupík, ale přes prsa jí to fakt šlo úplně bez problémů.
„Odešla jsem kvůli tomu od Aleše.“
Jasně že Aleš je ten lyžař-truhlář, s kterym má navíc sedmnáctiletou holku.
„Nechápu.“
„No nerozvádíme se, ale teď s nim bejt prostě nemůžu.“
Optal jsem se, o co jde.
„Vždycky jsem se ráda vzrušovala přes prsa,“ povídá, „ale najednou mi to přestalo jít. Když mi je hladíš, tak nic nicejtim. Teda cejtim, že mě hladíš, ale nevzrušuje mi to.“
„No, já ti je nehladim, že jo.“
„No né, jako Aleš.“
„A jemu to vadí?“
„Von to neví.“
„Tys mu to neřekla..?“ Tak to mi vyrazilo dech. Lůca Rychlík dycky všecko řekla naplno. Aleš mi třeba vykládal, jak spolu zabezpečovali, a ona najednou: „Álo, nezlob se, ale mě to nebaví. Nechme toho, jo?“ Jednou se zabouchla do mladýho vědce a hned za Alešem: „Álo, promiň, já se zasekla do jednoho kluka.“ To už byli oženěný; zaseknutí jí vydrželo rok. Aleš se naučil chytat ryby a klidnil se u vody. Řek mi: „Tahle baba stojí za to, i když má vedlejšák.“ Jenže teď mu to neřekla, což věštilo jednak problém, a jednak delší kafe, takže bylo jasný, že prošvihnu, co můžu.
„Neví.“
„Proč ne..?“
„No... stydim se.“
„Dyť za to nemůžeš, ne?“
„Já myslim, že můžu. Nebo nemůžu, ale to je fuk.“
„No to neni fuk, to není vůbec fuk, to je naprosto zásadní.“
Mávla rukou.
„No to nemávej rukou.“
Začala vykládat, jaký to bylo, když se vzrušovala přes prsa. „Chápeš, to byl úplně jinej pocit než dole. A já to měla děsně ráda, fakt děsně. Někdy jsem si to tak dělala i sama a občas se mi to i povedlo. Bylo to takový mírnější a vycházelo to odjinud; krása.“
„A dole ti to jde?“
„Jo jo, dole funguju...“
„No tak.“
„Jenže to za prvý není vono a za druhý, chápej, něco skončilo. Rozumíš?“ Rozumíš vykřikla tak, až se na chodníku rozštěkal nějakej natupírovanej pudl a jeho panička po Rychlíkovi zle loupla jediným vidoucím okem. „Já totiž vim, že už to nikdy nepude, že to není přechodný.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Vim to.“
„Jak?“
„To ženská zkrátka ví.“
Něco mi nešlo do hlavy. „A kvůli tomu jsi fakt odešla od Ály, jo? To mi přijde dementní.“
„Dyť já jsem dementní. Začínám bejt frigidní a dementní. Já vim, že jemu to nevadí, ten má jiný priority.“ Zas mávla. „Ale mně to vadí fatálně.“
Zavrčel jsem, ať na to kašle. Prostě něco bylo a už není. Ať to neřeší. Nebyl jsem s to jí poradit, ať si zajde k nějakýmu doktůrkovi přes sex nebo mozkovnu. To jednak napadne každého, a druhak na to nevěřim.
„Víš, o co jde?“ Pila třetí kafe a pátou vodu.
„No vim, dyťs mi to řekla.“
„Nejde jen o to. Prostě jsem stará! Jsem v přechodu!! Aspoň myslim, že jsem v přechodu.“
Moje role byla poslouchat a sem tam něco plácnout. Případně pak zavolat Álovi, ale to se mi už teď nechtělo. Lůce může bejt okolo čtyřiačtyřiceti. Matrikově. Reálně vypadá mnohem mladší, zjevně pořád dál sportuje a nestresuje se – nestresovala se. Nevim, jestli to je věk na klimakterium, nejsem gyndař.
„Končim.“
„Nekončíš..!“
„Nejsem, co jsem byla.“
„To je dobře, vyvíjíš se, měníš - ber to.“ Kecy, že jo, ale co má člověk v takový chvíli vykládat? Navíc jsem se přechodně mnohem hůř soustředil, neb jsem periferně merčil hroznou věc: nějakej podvraťák chvíli očuchával mý přední a zadní kolo – samo sebou nemůžu vyloučit, že jsem cestou nevjel do výkalu nebo zvratku vykalence – a najednou, úplně bez varování, aniž by na mě vrh jedinej pohled, zved pravou zadní (neměl zvednout levou zadní?) a chcal mi na přední kolo. Teď co, že jo. Rychlík se mi svěřovala s pro ni fatálním malérem a já nemoh vyskočit a odhánět toho chcavce; tím bych jí dal najevo, že mi jde víc o silničku než o starou kámošku. Takže jsem se vší mocí opanoval a nezasáh, nerozšláp toho tvora a dělal, což nemam ve zvyku, že to nevidim. Jo, eště něco: na močení toho anticyklistickýho šmejda celu dobu hleděla jeho panička, mladá ženská, a usmívala se na něj, jako by nic zlýho nečinil. Fuj fuj fuj.
„Chlapi to maj dobrý,“ uvažovala Lůca Rychlík nahlas, „ty můžou furt. Je to vůči nám, ženskejm, nespravedlivý.“
Mám o tom svý pochyby. Takovej osmdesátiletej mlsnej kocour sice možná může, ale příležitosti se mu smrskávaj na placený služby. Z penze na sex neušetří, nehledě na to, že by ho stará hnala. Pokud by i ušetřil, hrozí akutní zástava srdce nebo totální zmatení smyslů. Takže ono „může“ se zjevně stává krutým trestem.
„Děkuju ti, žes mě vyslech,“ pravila Lůca.
„Nic jsem ti neporadil...“
„Za to taky děkuju.“
V očích měla slzy.
Pohladil jsem jí ruku.
„Co tvoje žena, tý to jde?“
„Jak by se to jako týkalo tebe?“
„No jako jestli je nás víc. – Blbnu, promiň.“
„Mám se sejít s Alešem?“ nabíd jsem jí.
Zasmála se.
„Ty se přes bradavky vzrušíš,“ zeptala se mě.
„Asi ne. Mám to zkusit?“
Zaplatila všecky ty kafe, nedala jinak. Když odcházela, zastavila se u tý mladý paničky a povídá jí: „Měla byste si to zvíře hlídat. Pochcal tady mýmu příteli kolo.“
Já nased, ona mi dala pusu a šla.
Vrátí se k Álovi?
Nevim.
Někdo - možná každej? - stárnutí strašně těžko nese.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.04

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   září 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA