Soukromý očko

TÝDEN.CZ

17. 7. 2018
Rubrika: nezařazeno

Fúze s Věrou a Láďou

Autor: Soukromý očko

19.08.2008 00:12

Když jsem se vrátil z Lince, to bylo koncem června, ztratil jsem sílu psát. Storka Ládi a Věry se sama skončila, úplně jinak než jsem čekal. Sotva jsem začal řešit, jak dlouho to budu psát, jestli až do Lezcova důchodu a Vědčiný Nobelovky, případně do ukončení její hvězdný vědecký kariéry ve cvokhauzu, bylo po ptákách.

Jejich život mě pohltil, vtáh, začal jsem, přiznávám, žít s nima. Přesně takhle to je s rodinou: nabalíte holku, vyrvete jí jinejm dvounohejm samcum, nebo ona nabalí vás, vyfoukne vás oprsenejm, hormóny stříkajícím samicím, začnete spolu zabezpečovat, srostete, vaše duše se slejou jak dvě řeky, do vaší přiteče její, do její vaše, třeba přivedete na svět děti (to je pěknej vobraz: jako by byly někde připravený a vy ste je jen směli přivíst do společnosti, nabídnout dál...) a pak z tohohle minisvěta, atomu, zabezpečení zase vyrazíte ven. Domu se vracíte, přivádíte tam další přítoky a, pokud je vám dopřaná láska, nerozpadne se vám to. A vy se množíte nejen dětma, ale i dalšíma vztahama, ale pořád dál žijete s tou vybojovanou oprsenou samicí, stali jste se jí a ona vámi a to je základ. Pohltíte se, vrostete do sebe, vaše větve se propletou v jednu korunu.

S Láďou and Věrou to samý. Zvláštní na tom bylo jen to, že jedna větev mý rodiny – já – se spojila s jinou dvojicí (trojicí, čtveřicí...), jako bych se nějak podivně namnožil, aniž by se toho ale součást mýho já – moje žena – nějak zúčastnila. V tom to bylo krajně podivný a já toužil, aby náš vnitřní tichej rozkol skončil, aby moje žena s těma dvěma taky splynula. Jenže ona nechtěla.

Občas mám teď dojem, takovej osudovej pocit, že kdyby byla chtěla, kdyby byla bejvala otevřenější, nedopadlo to celý tak katastrofálně. (Tim proboha nemyslim, že by za to jakkoli mohla; za jejich pád ze Spitzmauer v Totes Gebirge nikdo nemoh, ten se jen stal, jako se sám od sebe urve balkon nebo píchne kolo.) Těžkost - pro mou ženu nepřekonatelná - tkvěla ve Věře, v její totální, jako by ježíšovský či buddhovský otevřenosti, v její mezní nebo snad za-mezní, za-hraniční křesťanskosti. Ona sice nevěřila, ale chovala se naprosto svobodně, skutečně jako ta, který je všecko dovoleno. Ne všecko prospívá, ale to si musí vyzkoušet, sama objevit to dobrý, co stojí za život, to musí vyzkoumat, dyť je to Vědkyně. A stála o lásku a o život. Strašně chtěla milovat a život dát. (Jeden vzala.)

Jezdili jsme v létě po republice na kolech a já měl pocit, že se Ládik vznáší nade mnou a Věra šlape do kopce kdesi vepředu. Lužický hory nebo Šumava, hodil jsem tam velkej tác a na svý starý silničce šlapal jak lucemburskej Andy Schleck až na vrchol zalitej potem, jenže Věra Vědkyně mi zmizla, změnila se v přelud. Tak jsem tam čekal na svou ženu, jež kopcuje rozvážnějc, a nad hlavou mi kdesi vysoko lítal Láďa, Velkej Láďa. Věra eště ne, ta, jak řek ten doktor z Lince, „měla štěstí“. Divný štěstí.

Hmatatelně, veřejně, mi ta fúze s Věrou and Láďou nevyšla. Ale zároveň k ní došlo a ani Já II – moje žena (vlastně spíš Já I) – jí nedokázalo zabránit.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.19

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   červenec 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA