Soukromý očko

TÝDEN.CZ

17. 7. 2018
Rubrika: nezařazeno

Auťák seš ty. Koleje. Šukáte spolu? Fujtajflsen

Autor: Soukromý očko

15.01.2008 01:02

Ženská je pro Láďu vizitka, to víme. (Musí bejt zásadně mladší, zásadně neblbá a zásadně kost, zní jeho krédo.) Rozved se proto, že jeho manželka „zmachnovatěla“. Ale daleko větší nároky má na auto.
„Auťák, kamaráde, to neni jen tvoje vizitka, auťák, to seš ty. Auťák máš, jakej seš. Ženskou si tak úplně vybrat nemůžeš, nezávisí to tak úplně na tobě. Ale auťák jo. A bacha: nejde vo cenu, de vo vkus.“
Byla už tma, druhej lednovej tejden se chýlil ke konci a my to prali po dálnici nach München. Ládik za volantem, zimomřivá Věra Vědkyně zachumlaná v dece vedle něj a já uprostřed vzadu na lavici pro tři anorektičky opřenej o bágl a obloženej věcma na hory, který se nevešly do kufru Láďova fára.
Auta má dvě. Fábii - tou jsme nejeli. „Fabka je nic,“ soudí Ládik. „Něco jako tramvaj. Nasednu a vezu se na nákup. Přibližovadlo. Fabka nejsem já. Fabka je nutnost, možná ani to ne.“ Parkuje ji před barákem, nikdy ji neumyl a nikdy s ní nebyl v myčce. „Désť jí vomeje.“
Jeli jsme jeho pýchou, jeho miláčkem, „srcem, kerý mi bije mimo tělo“, červenym Fordem Capri, třílitrem z roku 1974 s šestiválcem do V o výkonu 138 koňů, schopnym jet víc jak sto sedumdesát kiláků v hodině, kterýmu Ládik najímá vytápěnou garáž v Dejvicích a chodí ho jednou tejdně leštit a blejskat a voskovat a milovat se s nim.
Když jsem ten skvost viděl prvně, pravil jsem: „Ten samej typ měl Bodie a Doyle, ne?“
„Bodie měl Ford Capri silver třílitr es a Doyle gold třílitr es. To je rozdíl.“
Na svý fáro je Láďa děsně pyšnej, náramně ho prožívá. „Kdyby mi ho šlohli,“ přiznal se mi jednou, „tak se picnu. Vážně bych si něco udělal. Nerozchodil bych to.“ - „Sehnal by sis snad jiný fáro, ne?“ - „Ne,“ zavrtěl vážně hlavou, „s timdle sem srost. Rozvod byl blbej, nepříjemnej, ale ztratit Kapra, to by mi fakt zlomilo.“
Jezdí s nim jen „důležitý štreky“. A tahle pro něj důležitá byla: „Jet s tebou a Věrou dohromady, to je svátek,“ prohlásil, když mě naložili u nás doma a rozloučili jsme s mojí ženou a dětma. Ten den mi mimochodem bylo rovnejch jednapadesát. „Vás mam nejradši, s váma chci bejt. Proto sem vzal Kapříka.“
„No,“ řekla Vědkyně, „nechci ti do toho kecat, ale já bych vzala fábii. S timhle krámem nemáme jistotu, že tam dojedem. Jak je to vlastně starý?“
„Tak za prvý,“ umravnil ji Ládik, „mi do toho nekecej. Za druhý, tenhle auťák je ve stejně skvělym fyzickym stavu jako já. Za třetí mu je třicet dva, takže je jen vo chlup starší než ty. A za čtvrtý je to auto, z kerýho se posere každej chlap, kerej za něco stojí. To si piš.“
„A ženská?“ otázala se Věra Vědkyně – feministka.
„Ženská tomuhle,“ poplácal palubní desku něžně, nikoli silou, ale jako by to byla šíje hříběte, „nemůže rozumět.“
Prali jsme to, jak jsme se dohodli na přelomu loňskýho a letošního roku, do Alp. Čekal nás rychlej výstup na Grossvenediger. Láďa nám oznámil, že bude řídit; spal celej den a je fit. „Chci bejt v Hinterbichlu tak v pět ráno,“ plánoval cestou. Hinterbichl je vesnice, z který se dá na Benátčana dobře vyjít. „Nazujem pohory a vyrazíme. Ježíšmarjá já se těšíííím!“ zařval na plný koule.
„Indiáni milujou horýýýýýýýýý,“ řval jsem já.
„Jste magoři,“ zakřičela Vědkyně, abysme jí slyšeli.
„Horýýýýý,“ řvali jsme my. A ona se najednou přidala: stáhla vokýnko, vystrčila hlavu ven do mrazu a svistu a křičela „horýýýýýý“ a „Alpýýýý“ a my řvali „Venóóóóúúúúš,“ jako že Venediger neboli Benátčan.
Mrzlo, na dálnici neležel sníh, capri perfektně seděl a letěl dopředu za svym táhlym, koňskym čumákem a Láďa to kulil sto pade. Vzadu se sedělo nic moc, myslim, že Kapřík byl míněnej spíš pro dva než pro tři nebo dokonce pro pět lidí; celkem jasnej sporťák.
V zimě mam z hor dycky trochu strach. O to víc toužim do nich jít. Uvědomuju si všecky rizika – sníh, laviny, mráz, vítr, pukliny na ledovci a tak. Ale uvědomuju si i jiný věci - okoličnosti našich životů.
Každej se vezem v nějaký tý kolejnici. Máme svý kovový kolečko, to je zakouslý v rejze a my jedem a víme, kudy ta dráha vede, jezdíme jí každej den, každej tejden a v tý koleji vězíme čim dál hloubějc a hloupějc, tim dennodenim vopakovánim jí víc a víc vyřezáváme do hloubky a míň a míň jsme schopný se z ní vyšmiknout, vytrhnout, uskočit jinam.
Ta kolej se prohlubuje řekněme od dvaceti let, od skutečný dospělosti.
Lidi, který kolej nemaj, o ní sněj. Lidi, který jí maj, teda zdrcující většina, jí sice nemilujou, ale neuměj si to bez ní představit, takže jsou na ní závislý. Zvykli si na ní a ze všeho nejvíc se bojej z ní vystoupit. Co by bylo, děsej se. Sou samo sebou existujou různý výhybky, pseudokřižovatky, ze kterejch se dá jet trošku, JAKO, jinam, ale furt v koleji, furt v tý svý sichr jistotě. Správnej kolejnicovej typ má návyk na tu jistotu, na to, že ví, kam frčí, v kolik tam bude, jaký to bude. Ví, kde jsou zatáčky a kde rovinka a kde to jde s kopce a kde stoupá.
Míň kolejnicový a nekolejnicový typy maj svý kolečko ponořený mělce a jak můžou, nebo i když nechtěj, vybočej z koleje a švihaj to jinam.
Stojí to dycky úsilí. Člověk si na kolej snadno zvykne a strašně nerad jí opouští.
Nekolejní typy jsou věčně nehotový lidi. Ne nedospělý. Nehotový ve smyslu neuzavřený, teda otevřený. Maj nezadeklovaný zvědavý mysle, rádi se upínaj vzhůru. Rádi riskujou, rádi se pouštěj, kam nemaj.
Jednou, ještě za minulýho režimu, bylo to v roce 1988, jsem Láďu náhodou, neplánovaně potkal na jedný protibolševický demonstraci. Divil jsem se: „Co ty tu děláš?“ Nikdy se o politiku nezajímal, nechtěl se o ní bavit.
„Nevim,“ řek mi. Po chvíli to doplnil: „Mě to sem táhlo. Já sem sem nemoh nejít.“
Typicky nekolejnicovej typ.
Pro tu potřebu otevřenosti, vykolejenosti, mimoběžnosti, jsem taky Láďovi kejv, že s nima, s touhle nestabilní, nevyváženou a šílenou dvojicí, pojedu na ledovec.
Bejt neuzavřenej, nezamčenej, v kolejnici co nejmělčejš, ti pak dovoluje, aby se tě život zmocňoval, aby tě vychyloval, aby s tebou mával sem a tam. A jasně, když s tebou mává, když jseš vykolejenej, máš tendenci litovat a toužit se zase zarejt a vízt v koleji, ale zároveň jseš šťastnej z tý volnosti, z tý neurčenosti a vytrženosti.

Za Mnichovem, to mohlo bejt tak půl třetí v noci, Láďa začal. „Hele, mužu se jako na něco zeptat?“
Probral jsem se, zbystřil.
„Mě?“ tázala se Vědkyně.
„Vás vobou,“ upřesnil.
„No jasně,“ řekli jsme my oba.
„Hele, máte vy dva spolu něco..?“
„Ne,“ řek jsem. „Jak tě to napadlo?“
„No, čtu ten tvuj blog jako, ne..?“
„Jestli ho čteš, tak víš, že ne.“
„No, třeba tam všecko nenapíšeš.“
„Jasně že ne všecko, psaní je především selekce. Ale todle naprosto sedí.“
Za chvíli Láďa pokračoval. „No, ale psals tam, jak sis myslel, že s tebou chce Věra šukat, kdyžs za ní šel do laborky. Tos tam přece psal, ne?“
Řek jsem zezadu, že jo, že jsem to psal, ale že jsem tam taky psal, že bych s ní byl bejval nespal. Bylo mi poněkud trapný, že tam Věra sedí, že je u toho. Nic neřikala. Taky jsem řek, že jedna věc je něco si myslet, popsat, co ti provádí, produkuje mozek, svý fantasmagorie, a druhá věc je, co ty chceš doopravdy.
„Takže ty s ní dovopravdy nechceš šoustat?“
Věra furt nic. Napadlo mě, jestli nespí. A ona najednou, nahlas řekla: „Nespim.“
Skoro jsem se lek.
Láďa řek, že nikdo neřek, že spí.
Ona řekla, že myslela, že někdo řikal, že spí. Že myslela, že jsem to řek já. Já řek, že jsem to sice neřek, ale že jsem si to myslel. „Jako jestli ti neni trapný, že se vo tom bavíme,“ dovysvětlil jsem mírně redundantně.
„Někdy mě napadne,“ řekla ona, „když pracuju v laborce, když se třeba koukám do mikroskopu, co si o mě asi myslej proteiny, který sleduju. Vědí to? Nemaj pocit, jakej bych měla já, kdyby mě někdo špehoval oknem, když se svlíkám?“
„To myslíš ten mikroskop za vosumnáct melounů?“ optal se Láďa.
„Jo, ten,“ potvrdila.
Láďa se vrátil ke svý otázce. „A ty, Věro? Nekecej, že by sis s Mártym nechtěla zašoustat.“
Moje žena by mu řekla, že je nechutnej. Věra ne. „Martin mě zajímá,“ odpověděla tam daleko vepředu, „protože cejtim, že já ho taky zajímám. Jsem ženská, tak ho možná žensky přitahuju, to je v přírodě normální, že, on mě taky přitahuje, protože má o mě zájem. Ty jsi po něm přece chtěl, aby mě ohodnotil.“ To platilo Láďovi.
„Tos do toho blogu dávat nemusel,“ pravil Láďa mně. „Je mi to jako jedno, ale todles nemusel.“
„Proč?“ divila se Věra. „To je přece normální. Kontroluješ si svuj úsudek, svuj vkus. De facto jsi nechtěl posudek, ale pochvalu. Chlapi chtěj chválit, to se dočteš v každý pitomý psychologický brožurce.“
„Ženy chtěj taky chválit,“ podotkl jsem.
„Jo, ale pokud nemaj velký kozy, tak se toho obvykle nedočkaj,“ odsekla.
Láďa to zas stočil zpátky. „No a co, jak ste byli v tý kavárně a vočuchávali ste se tam..?“
„Vočuchávali?“ podivila se. „Myslíš, jak Martin psal vo tý husí kůži?“
„Jo, vo těch stojících chlupech... To přece bylo jasný, ne?“
„Měli jsme za sebou dost zvláštní zážitek,“ řekla.
„Pěkná hovadina,“ odbyl ji.
Teď jsem mlčel já. S Věrou nic mít nechci. Je príma, ale mám rád svou ženu a nový dobrodružství nevyhledávám. Ovšem ve Vědkyni jsem objevil něco šíleně otevřenýho, je daleko otevřenější než já. Ne proto, že s náma jede na zimní vejšlap na ledovec, ale protože mě pozvala na levitaci Kristýnky. Šla sama proti sobě, proti svý vědě. Tím mě vzrušuje. Projevuje se to podobně jako sex, můj pták to svym hladkosvalym uvažovánim cejtí, ale o sex nejde. Spíš jde o to, že stejný druhy se přitahujou, víc si rozuměj, odpočinou si, když pobejvaj spolu, dělá jim to dobře. Jako když jdou Slávisti spolu na fotbal a pak do hospody.
„Je to tvá ženská,“ řek jsem zezadu Láďovi. „Proč bych s ní měl spát?“ Vim, že neni žádná „jeho ženská“, ale použil jsem klišé, abych ho uklidnil.
„Nejsem jeho ženská,“ opravila mě nemilosrdně Věra. To už jsme přejeli bejvalou rakouskou celnici u Kufsteinu. „Nejsem ničí, jsem sama svoje.“
„Jseš vdaná,“ řek jsem.
„Jo. Ale svýho muže nepodvádim.“
Láďa se začal pochechtávat. „A spolu jako děláme co? Háčkujem? Nebo vyšíváme? Nebo čumíme do mikroskopu?“
„Nikdy jsem s ním nepohrdala. Spim s tebou, ale nechci mu ublížit,“ vysvětlovala. „Mám ho ráda. Chtěla bych, aby mi udělal dítě. On teď nechce. Chtěl dřív.“
Načež Láďa řek, že on jí ale dítě za jejího starýho dělat nebude. „To radši popros tady Mártyho.“
Já řek, že dítě můžu udělat jen ženský, s kterou žiju.
Ona řekla, že by se tomu nebránila. „Klidně bych si ho od Martina nechala udělat. A nebyla bych přitom nevěrná ani manželovi, ani tobě.“
Láďa řek: „Hele, vy dva, já jen jako abych věděl jak to je. Naleju vám čistýho vína: mně by to nevadilo, kdybyste spolu souložili, fakt že ne.
„Protože mě máš jen na šukání,“ řekla ona.
„Ha ha ha,“ smál se Láďa, „a co lezení? Nemám tě taky na lezení takhle náhodou?“
„Ha ha ha,“ smála se teď i ona, „jen na lezení, ha ha ha.“
Zdáli se mi oba šílený. A já šílenej.
„Je to složitý,“ poznamenal jsem zezadu moudře. Když něčemu moc nerozumim, řeknu, že je to složitý. A když něčemu vůbec nehovim, řikám, že je to složitější.
„Už abysme šli do kopce,“ zívnul Láďa, „todle mě nebaví.“
„Nebaví?“ divil jsem se.
„No nebaví,“ potvrdil.
„Tys to začal,“ připomněla mu Věra.
Začali se hádat, kdo co začal, a já usnul, pod hlavou bágl a sněžnice. Zdálo se mi, jak surfuju s rozpaženejma rukama na lavině. Viděl jsem ji v řezu: já se vez nahoře a Věru a Láďu to mlelo dole. Fujtajflsen.

Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  6.74

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   červenec 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA