Soukromý očko

TÝDEN.CZ

18. 10. 2018
Rubrika: nezařazeno

Bezdomovec. Lízátko. Vystajlovaná matka

Autor: Soukromý očko

20.11.2007 06:01

Ráno jsem jel tramvají do Týdne. Svou oblíbenou dvaadvacítkou z Břevnova dolů na Klárov. Pokaždý v ní něco zažijete, lidi kolem jsou neuvěřitelně zajímavý, stačí koukat, nesedět propadlej do sebe.
O stanici dál nastoupila maminka, dvacet pět až třicet, s holčičkou asi dvouletou. Ženská draze olepená, pečlivě načesaná, namejkapovaná, natyčinkovaná a dokonale vystajlovaná (šála, rukavice, barvy a ohoz dítěte, její rtěnka a stíny, čepička holčičky, ba i lízátko toho mrněte, všecko to ladilo jak orchestr Daniela Barenboima). Zkrátka sexy baba s dítětem coby pečlivě upravenou dekorací.
Holčičku uplacírovala na sedačku, sama se zaparkovala o jednu vepředu, zády k dítěti, vytáhla skládací telefon, rozloupla ho a jala se s někým krafat. Dítě za ní cucalo lízátko, nohy natažený před sebe, koukalo z okna na odvíjející se film, jak to maj prťata rádi.
Stanici před Hradem nastala invaze barbarů – dovnitř se nasáčkovali dva bezdomovci. Jak se ochladí, ve dvaadváce jsou to štamgasti. Jeden táh na ohnutejch zádech bágl plus v rukou nezbytný igelitky. Druhej byl ověšenej několika kabelama plus v rukou igelitky. Kabeláč stál v tom našem druhym voze vepředu, báglista kles na dvojsedačku pro invalidy. Shodil prastarej ruksak (hadrák s drátěnou kostrou, jakej jsem nosil do hor jako kluk a řikal mu pianino) a, pozor, změna, něco se děje, štíp si lístek!
Pro znalce městský dopravy jasný znamení, že chlapi pojedou dlouho, že si to užijou a nenechaj se nějakym otravnym revizorem nebo řidičem vyhodit. Eště že v tý tramvaji nejel Bém, primátor pražskej, kterej slez Everest, čímž se ode všech jinejch primátů pražskejch liší. To by totiž hned zved cestovný ne na šestadvacet za lístek, jak budemne cálovat od ledna, ale na padesát.
Kdokoliv mi od tý jízdy tramvají s bezdomáčem, co si štíp, řekne, že je pražská doprava drahá, nemá moji důvěru. Na lupen má i bratr homeless.
Vystajlovaná matka seděla přímo za platícím bezdomovcem, báglista si rozbil tábor před ní, takže ten jeho odér chytla direct drive. Odolávala, nestěhovala se dozadu, ač tam bylo volno. Výchova jí zřejmě nedovolila odhodlat se k tak otevřenýmu projevu nechutě.
Tohle dilema – přesednout či nepřesednout, utýct nebo neutýct - z dvaadvacítky důvěrně znám. Když mě kluci bezdomovecký obklopěj, obvykle začínám okýnkem – demonstrativně ho naplno otevřu. Je to sprostý, voni se dou do tramvaje vohřát. Jenže já se do ní na druhou stranu nejdu udusit. Větrání absolutně nestačí. Obvykle se mi začne dělat lehce šoufl a řikám si: Seš křesťan, voni sou v blbý životní situaci. Tak se nad ně nepovyšuj a koukej sedět a dělat že nic. Nebo aspoň že skoro nic.
Obvykle se tyhle týpci usídlej v zadní části tramvaje, čímž nastane vyhnání (něm. Vertreibung), žádnej odsun (Abschub), spořádanejch pasažérů. Domovci jsou bezdomovcema (voňavci nevoňavcema) brutálně vyhnaný do přední části, slabší povahy ven na refýž a nastává jim čekačka na další spoj, nebo přestup do předního vozu, stihnou-li. Korektně řečeno probíhá evakuace zadních pasažérů.
A já, křesťan, kterej je za trest a jako na potvoru vybavenej supervostrym čichacim ústrojim, sedim a řikám si: Co dyby to houmlesáctví potkalo mě? A, jak jsem už prakticky vomdlelej, dodávám sám pro sebe jednu z nejblbějších vět: To se přece může stát každýmu.
Tentokrát ale invaze proběhla netradičně zpředu a já seděl vzadu a tam se smrad dal snýst, ani jsem si nemusel opakovat apoštolský vyznání víry.
Ta malá holčička se mezitim vepředu svezla ze sedačky. Šla zkoumat nový objekty – strejdu báglistu a kabeláče. Lízátko jí zjevně přestalo chutnat, natáhla ruku k mámě, ať si ho vezme, jenže ta, zírajíc z okna, telefonovala a ručku svýho dítěte nevnímala. Což byla chyba.
Holčička se pošoupla ještě víc dopředu a nabídla krásný červený lízátko tomu absolutně antivystajlovanýmu báglistovi. Váhal setinu vteřiny, pak cuc popad, strčil do pusy a něco zamumlal. V rámci toho, že si štíp, asi řek děkuju.
Ledva rudý srdíčko zmizelo ve sluji dávno neholenýho houští, holčička začla ječet; nedala mu ho, aby cucal, ale aby ho podržel! Báglistovi to došlo. Bylo jasný, že nehodlá dělat potíže, tyhle lidi si asi užívaj svoje, nejen když mrzne, a jestli něco nechtěj, tak na sebe upozorňovat. (Odér, jenž vysílaj, nevnímaj.) Rychle zajel takřka černou rukou do houštiny a lízátko tý mrňavý siréně podal zpátky. Popadla ho a už už nesla do pusy. To už sledovala matka. Když její cerunka začla ječet, vystajlovaná přestala telefonovat, a teď zvolala „nééé,“ což holčičku vyděsilo, takže ručičkou od pusy ucukla. Následoval krátkej, leč tvrdej zápas, kterej skončil na nejbližší stanici – matka řvoucí dceru vynesla ven. Na refýži jí konečně vyrvala zřejmě smrtelně infikovaný lízátko a mrštila jím do silnice, kde narazilo do boku projíždějícího taxíku.
Bezdomovec tý scéně věnoval asi tolik pozornosti jako tok Amazonky osamělýmu plavci. Rovnal si na podlaze igelitky, který se mu furt hroutily.
A já začal větrat.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.24

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA