Soukromý očko

TÝDEN.CZ

18. 10. 2018
Rubrika: nezařazeno

U mámy na hrobě. Trubičky z těla. Prsatá sestřička

Autor: Soukromý očko

30.10.2007 06:00

Moje máma umřela ke konci října před deseti lety. Tak jsem jel do Slanýho na hrob. Je tam uvnitř ona, táta a můj praděda pocházející právě ze Slanýho.

 

Jako leckterej jinej mladej kluk jsem hřbitovy nesnášel. Náš táta rád plánoval, co s ním máme províst, až umře. Mě to štvalo, přišly mi nefér ty jeho morbidně postmortální řeči. Jednou jsem mu řek: „Hele, až umřu já, můj popel spláchněte do záchodu.“

 

Děsně ho to nadzvedlo, zuřil a řval, že mi nic není svatý, což teda nebyla úplně pravda. Svatý mi nebyly ty řeči, ale smrt jsem bral vážně. Hodně mladý kluci a holky ji brávaj vážně. Vážnějš než ve čtyřicíti teda.

 

Když umřel praděda ze Slanýho, měl jsem dost zvláštní zážitek. Bylo mi zhruba deset, ležel jsem ten večer v posteli a nemoh usnout, vedle spal brácha, najednou přišla máma a brečela a já jí povídám: „Umřel děda, viď?“ Věděl jsem to, aniž by mi to kdo řek. Ta smrt kolem mě proletěla, otřela se o mě, dala o sobě vědět. Nebo ne ona, ale děda (rozuměj praděda) se mě dotk, když nám mizel z očí.

 

Ve Slaným je hrob až vzádu, na konci hřbitova, stromy už tam nerostou, leží ve svahu a je odtud vidět na Slánskou horu, což se tátovi líbilo - jako že bude mít dobrej vejhled. (Po smrti si to představujem všelijak.) Taky si přál, ať ho rozptýlím v Roháčích, což jsem částečně (ne všechen popel) splnil a málem tam sám zařval, neb už bylo plno sněhu, přes metr, byl čerstvej, bořil se a já lez po lavinovým svahu na Bystrou, v báglu lahvičku s popelem. Byla vichřice, na hřebínku jsem to bral po čtyřech, vichr mi pak popel vysssál z lahve; sssss a táta byl pryč, nesenej ke Kriváni. Část mýho táty je ve Slaným a část v Tatrách.

 

Máma nic takovýho nechtěla, žádný šplhání po hřbetech Tater s popelem. Ženský jsou jiný i v tomhle, tolik jim na sobě nezáleží. Umřela rok a něco po něm. V podstatě zašla na žal, přišla bez něj o rozum.

 

Tak jsem stál ve Slaným u hrobu a povídal si s nima. A taky s babičkou, která neleží ve Slaným, nýbrž v Praze na Olšanech. Vždycky si s nima u hrobu povídám, ptám se jich, jak se maj, nebo ne, neptám se jak se máte, protože to, že jsem s mima v naprosto živým, osobním kontaktu, že tam jsou, zároveň znamená, že se maj skvěle, že jsou v naprostým klidu, nebo, jak se říká v kostele, „v pokoji“, takže ta otázka jak je, jak se máte, je společenská, jako když jsem za nima chodil dřív a ptal se, jak se maj.

 

Stojím tam pod nima, před nima, s nima, mezi nima. Letos kupodivu v tu chvíli, ačkoliv jinak bylo ten den hnusně, svítilo na plný koule sluníčko, nebe se rozevřelo, stejně jako se otevřelo, když jsem se doplazil na vrchol Bystrý s tátovým popelem; to se v temnu a vichru nade mnou udělal trychtýř, kterej ved až do slunce a já to bral děsně symbolicky a brečel jsem. I ve Slaným mi to přišlo symbolický, jak bylo chvíli modro a jasno a ta bílá koule se mi opírala o hlavu jak nějaká boží záře.

 

Stojím tam s nima a jako dycky jim předkládám sám sebe. To jsem za živa zas až tak moc nepěstoval. U hrobu jim předkládám svý věci, svý blízký, rozprostřu je před nima, rozložím, jsme tam všichni nějak podivně pohromadě. My se jako rodina dycky scházeli, jednou za čas jsme se shlukli a byli spolu jako jedno mnohoúdý tělo.

 

Nevím, jestli bych se dneska ještě pořád chtěl nechat spláchnout po smrti do hajzlu. Nic by se teda nestalo, jen bych vzal dětem a případnejm dalším ochotníkům možnost přijít a popovídat si „nad hrobem“, ukázat se ve svý aktuální podobě s aktuálníma malérama a radostma. Nad hajzlmísou by to šlo dost těžko.

 

Zároveň mě ovšem napadá: proč si povídat s mrtvejma (v kontaktu se mnou mrtvý nejsou, ačkoliv vlastně nemaj žádnou fyzickou podobu)? Proč pěstovat tenhle podivnej styk? Zdůrazňujem úctou k mrtvejm to, že život chápem lineárně? (Přede mnou byli naši, před nima děda s babičkou, praděda atd. po mně budou zas mý děti a jejich děti atd.) Takhle si nahrazujeme věčnost? – Hovno, o to mně vůbec nejde. Tyhle hřbitovní schůzky (ony se odehrávaj i jinde a jindy samozřejmě, ale na hřbitově je to takový slavnostní) jsou naopak popřením linearity. Jsme tam různý generace pohromadě, jako by čas nebyl lajna, po níž se všichni ve štafetě ženeme dál a dál, ale obří krychle, koule nebo spíš nějakej velmi složitej tvar, v kterým se v různejch podobách nacházíme, střetáváme.

 

Když táta umřel, šel jsem jeho smrt vyřídit do Vojenský nemocnice. On běžel jako vlk (slovutnýho vlka měl ve jménu) po nebi nade mnou. Jo, bylo mi líto, že umřel, otřáslo to se mnou, ale nebylo v tom nic až tak definitivního. S mámou totéž, umřela na rakovinu, ale zároveň neumřela, nezmizela, nezanikla. Ve Slaným je dycky s tátou, pradědou a babičkou, co leží na Olšanech.

 

Vůbec se při tom setkání neprosazujou. Působěj jak obklad na bolavou hlavu.

 

Na hřbitově se cejtím dobře. Hodně dobře. Jako doma. Mezi svejma. Čím dál víc. Stárnutí nevidím jako až takovej průser, jak se z něj dělá. Skoro naopak, jsou chvíle, kdy bych si přál bejt už hodně starej, některý kraviny, na nichž tak strašně lpíme, neřešit. Bude to prdel, až ze mě polezou trubičky, dejchat za mě bude nějakej chytře řízenej válec a vedle postele bude čerstvě oženěnej doktor osahávat kyprou sestřičku.

 

Celkem mi to vychází, že smrt je v oukeji.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.33

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA