Soukromý očko

TÝDEN.CZ

20. 6. 2018
Rubrika: nezařazeno

Nevěra. Sněžka. Mobil. Orbis pičus. Věci nás řešej samy

Autor: Soukromý očko

23.10.2007 06:00

Vyprávěl mi předevčírem Láďa, co ho potkalo minulej víkend. Žije sám, je rozvedenej. „Mam teď vztah,“ říká. Vztah je o patnáct let mladší vdaná paní, jež vede výzkumnou laboratoř v soukromý firmě a jezdí na všelijaký sympozia. „Takže máme dost prostoru,“ chlubí se Láďa.

„V neděli sme šli na Sněžku,“ vyprávěl. „Vona jako byla na celovíkendovym teambuildingu a jako se domu vracela v neděli večer, což bylo ideální, protože ten její v neděli dopoledne někam letěl. Voni sou moderní famílie.“

Na Sněžku šli proto, že Láďa v Peci zdědil chaloupku jako dlaň. „Taková šikovná šukárna; v zimě tam mužeš vzít ženskou na lyže a tak,“ popisuje dědictví. „No a kousek pod vrcholem sme našli mobil. Ty vole,“ zalkal místo obvyklého „ue“ nebo „tyue“, jež následuje prakticky za každým třetím až čtvrtým slovem, „že já vůl starej poctivej si ho rači nenechal.“

Běželi na horu a ptali se turistů, jestli neztratili mobil, mimochodem prej pěkně drahej, opatřenej výkonným fotoaparátem. „Ničí nebyl, nikdo se k němu nehlásil. Bohužel. No tak sem votevřel adresář a zavolal na první křestní méno v seznamu, ňáký Anče. Řekla mi ahoj, takže sem se trefil, a povidám jí, hele, já našel mobila. A že nejsem ten, komu říká ahoj a tak. A vona, že je to mobil tchána. Tak řikám, ať mi dá telefon na jeho manželku. A vona, kde jako že sem ho našel. Tak povidám na Sněžce a vona prej: Tchán je taky v Jeseníkách. - No, hele, ženská, která neví, ani kde je Sněžka, no to tak je u mě vůl jak anděl. Tak řikám: Kr-ko-no-še. A vona: No ale tchán je v Jeseníkách... Nedošlo mi to, chápeš, jak sem starej, tak sem blbej.“

Anička mu poslala číslo na paní Komárovou, manželku majitele mobilu. Láďa jí zavolal. „Vona byla vod začátku trochu divná, tak jako lehce kyselá. Povidá mi: No a kde ste ho našel? Já se zarazil, něco mi řikalo neřikej to, ale nechtělo se mi lhát, lžu furt a někdy mě to už unavuje. Tak jí řikám no na Sněžce. A Komárová: Aha. Tak jako smutně řekla to aha. Tak řikám co jako je? A vona že nic nic. No a pak sme se dohodli, že bydlí kousek co má přítelkyně, taky na Smíchově, a že jí to tam Věra večer hodí.“

Věra je ten jeho čerstvej vztah, vědkyně z privátní laborky. „Věra byla vochotná, protože její starej v neděli vodlít do Brusu.“ (Rozuměj Brusel.) „Dyš sem hovor skončil, Věra mi povidá: Ty seš teda chytrák, tys to teda někomu pěkně zavařil. A já jí povidám: Co sem zavařil, sakra? Komu, sakra? Já nic nezavařil, sakra.“

Ze Sněžky to vzali na Růžohorky. Na ten nalezenej mobil prej furt někdo volal. Láďa to nakonec vzal; na drátě byl nějakej pan Rusín. Že je kamarád Komára a že s Komárem zrovna jako je. „No tak mi ho dejte, povidám,“ vyprávěl Láďa, „já se s nim dohodnu. Ale von že mi ho dát nemůže, že neví, kde Komár je, ale že je někde, kde jako neni a že mu, teda jako Rusínovi, volala Komárova žena a že to byl děsnej trapas a že von jen koktal, že s nim samozřejmě je, ale momentálně zrovna neni a tak. - Tak sme s nim a s Věrou začali po telefónu vymejšlet, co jako uděláme. Navrh sem, že Komárovi dám mobil v Praze, ať si pro něj přijede. No jo, povidá Rusín, jenže jak vám řikám, já nevim, kde je a s kym je. Jinak bych jim brnk a bylo by to. Já mu dělám krytí a nic nevim.“

Dohodli se, že počkaj do večera, snad se Komár ozve. „Ten Rusín tvrdil, že mu Komár určitě zavolá, až zjistí, že ztratil telefon. Volal mi pak každejch deset minut, že se kámoš eště nevozval a ať proboha neberu žádný jiný hovory. To se teda trefil: furt zkoušela volat Hanka, teda madam Komárová. Jí sem nezvedal. Bylo mi jí líto, ale nezvedal sem jí. Rusínovi sem řek, že by Komár moh Komárový říct, že mu mobil vzal na vejletě ňákej vtipálek a že jí pak zavolal, aby mu jako ze srandy udělal průser. Rusínovi se to nezdálo. Furt řikal: Páni, ten vůl se zas rozvede.“

Láďa s Věrou jeli v podvečer do Prahy. „Já jí instruoval, že pude k tý Komárový a bude dělat blbou. Jenže na tohle je Věruš háklivá. Hned na mě: Jak blbou? Proč blbou? Vypadám snad jako nějaká blbkyně? Sem vědecká pracovnice, klonuju geny, sakra! Samozřejmě sme se porafali. Řek sem jí, že to na ní neni vidět, což je fakt.“

„V Praze sme šli na večeři,“ vrátil se Láďa k mobilu, „a na ten podělanej mobil mi furt někdo zkoušel volat, snad stokrát, ty vole. Na displeji se vobjevovalo: Stavebniny sklad. Stavebniny sklad. Nakonec sem to nevydržel a vzal. Byl to Komár. Povidá, že sme strašně hodný, že sme ten telefon neukradli a že by si ho vyzved. Tak mu řikám: My ho ale slíbili dovízt vaší paní; to sme asi podělali, co? A von že ne, že to ňák uďá, ale mobila si rači vyzvedne sám. Tak sem mu dal adresu Věry, vona že jo, ať mu ji dám, a von že tam tak za dvě hoďky dorazí.“

Komár prej dorazil za tři hoďky. Nedochvilný lidi jsou holt nedochvilný, i když jim jde o manželství nebo dokonce o mobil. Nes flašku vizoura a Věra ho pozvala na kafe, což Láďu namíchlo. „Víš, co mi řekla, ty vole? Děsně milej chlap, prej. Děsně-milej-chlap. Mam pocit, že jí ten hajzl normálně balil. Doma má malér a eště mi balí vědkyni. No neni divu, vona Věra je balitelná poměrně snadno.“

Zeptal jsem se proč.

„Protože ho vzala dál,“ nepochopil otázku, „proto jí balil, podala mu prst.“

Řek jsem, že jsem se ptal, proč je balitelná.

„Bže sem jí nabalil já,“ řek Ládik.

Na závěr dodal, že se teď Věra bojí, aby se Komárová žena nějak nedomákla, kde bydlí, a nepřišla za ní. „Já si totiž nepamatuju, jestli sem Komárový řek její adresu nebo ne, když sem řek, že bydlí kousek vod ní. Co já, já mám prd paměť, ale ani ta má vědecká pracovnice si to nepamatuje. Dyby tam Komárová přišla a doma se vyskytoval Věřinej starej, tak praskne, že Věra byla na Sněžce, zatímco měla bejt na úplně vopačný straně republiky.“

Příběh s mobilem uzavřel slovy: „Celej svět neni nic jinýho než orbis pičus.“

Když odešel – na rande s Věrou Vědkyní – přemejšlel jsem, jestli bych se taky snažil Komárovi helfnout, nebo jestli bych mobil odvez jeho ženě.

Nepomoct mu by znamenalo moralizovat – dát mu za vyučenou. Měl doma tak jako tak průser. Podle Ládi ovšem Komárova žena věděla nebo tušila, že jí zahejbá. Pomoct mu možná znamenalo dát jeho manželství ještě šanci. Komár moh jít do sebe, říct si: Kašlu na vejlety. Mohlo se mu zželet vlastní ženy, třeba ji má rád a nechce jí ubližovat.

Nebo na ni kašle. Pokud na ni kašle, bylo by nejlepší jí mobil odvízt a zopakovat: Ležel na Sněžce, chápete? Sněžka není v Jeseníkách, jak se mylně domnívá vaše snacha.

Pak jsem se zkoušel uhodnout, kolik lidí u nás by Komára krylo. Kolik mužů a kolik žen. Vyšlo mi, že zdrcující většina. Ani mužský ani ženský by mu nechtěli dělat malér. Jsme „liberální společnost“. Což neznamená ani tak to, že podporujeme nevěru, jako spíš to, že věříme, že „věci maj tendenci se řešit samy“.

Což je věta jednoho estébáka, kterej pro nás dělal na vnitru. Pomáhal nám pochopit taje StB. Blbý je, že když „se věci řešej samy“, neřešíme je my. Takže nakonec „ty věci řešej nás“ a my se divíme, co se to s náma děje.

Hrozně by mě lákalo seznámit se s Komárovou, Komárem a Rusínem. Probrat to s nima. Řešit to s každým z nich celou noc až do rána, jako jsme řešili naše životy, když nám bylo dvacet. Bavilo by mě s nima k něčemu dojít. Nenechat věci, aby nás po estébácku řešily.

Prozatím platí jedno: mobily nesbírat. A když sebrat, odevzdat je anonymnímu mobilnímu operátorovi, nějakýmu tomu týmobajlu nebo outůovi, aby je vrátil. Což ovšem vlastně zase znamená, že nás věci řešej samy...



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.93

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   červen 2018

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA