Soukromý očko

TÝDEN.CZ

21. 8. 2018
Rubrika: nezařazeno

Stará kráva. Zemřeš. Tabu. Smrt

Autor: Soukromý očko

16.10.2007 01:00

Ráno se mnou jely ve dvaadvacítce dvě holky. O stanici výš je odborný učiliště pro prodavačky a ty děvy se zřejmě zdejchly z výuky úsměvů za kasou. Jedna telefonovala, druhá měla bílej svetřík a z něj jí nad kalhotama-bokovkama lezlo ven, poulilo se, uvolňovalo břicho. Dost velkej pupek. Holky stály, vůz byl jako obvykle plnej. Pod nimi seděla paní tak o čtyřicet let starší. Chvíli koukala na to velký, vystrčený, kulatý a najednou řekla: „Slečno, nechcete si sednout?“ a začala se zvedat, že ji jako pustí.

Holka řekla: „To jako že já, jo?“ a začala se hejkavě smát. Ta druhá, co telefonovala, přestala švitořit a tázala se namíchnutě: „Co je jako, co děláš, nevidíš, že mobiluju, kurva?“ Břicho se furt chechtalo, dáma utekla dopředu a na další stanici vystoupila. Holka s břichem si sedla a hejkala: „Ta stará kráva si snad myslela, že jsem tó...“

„Co jako?“

„No že jsem v těháči.“

„Ňáká stará kráva si myslela, že Xena je v těháči,“ řekla do telefonu a pak k břichu: „Se nediv, pupek máš teda jako dost.“

„Neser, krávo,“ řeklo břicho, urazilo se a začalo intenzivně vyhlížet z okna.

Pak jsme jeli pod Hradem dolů, kol Jeleního příkopu a tou zatáčkou, co tramvaj skoro otočí do protisměru, a nad námi, na betonu, kterej nese silnici, se objevil nápis ZEMŘEŠ. Je tam už nejmíň dva roky. Někdo se tam spustil, musel mít obří šablonu a bíle tam to zásadní oznámení vystříkal.

Spojilo se mi to. Holka s břichem, v kterým nečeká dítě, řekla „stará kráva“ o tý paní, co ji pustila sednout, ale tý druhý neřekla „mladá krávo“, nýbrž jen „krávo“.

Stará kráva v sobě nese odsudek stáří v zemi, kde panuje fašisticko-komunisticko-postmoderní kult mládí. Bejt starej je tady malér, provinění. Proč? říkal jsem si, jda už pěšky, někde nad břichem Vltavy. Protože starý lidi mířej ke smrti. A smrt je jediný tabu, co nám zbylo.

Jinak tabu už není skoro nic. Sex teda rozhodně ne. Můžete to dělat třeba s rakama nebo nártounem ryšavorukým, můžete se pětkrát rozvést, můžete žít v harému a s nikým (skoro s nikým) to v podstatě nehne.

Ale smrt tabu je. Smrt se stala tabu, nebyla jím. O smrti se nemluví, smrt patří do nemocnice, do marhausu, smrt de facto neexistuje. Když záchranář mluví o následcích bouračky, oznámí: „Stav řidiče byl neslučitelný se životem.“ Neřekne slučitelnej se smrtí.

Smrt je tabu. Smrt je neslušná. Smrt je s námi neslučitelná, myslíme si. O smrti slušnej člověk nemluví. Říct, že umírám, je ve společnosti horší než někoho poslat do prdele. Kazí to zábavu, pocit nesmrtelnosti.

Občas mám pocit, že mě smrt sleduje. Jdu a vidím, jak běží paralelně se mnou jako stín, okukuje mě, hodnotí, jestli už bych nebyl uzrálej. Má mě v merku, jako má ostatně každýho od narození v merku.

Jsem na ni zvědavej. Samo sebou nechci umřít, ještě ne. Před dvěma roky jsem měl prvního ledna koliku. Byl jsem sám v domě a bylo mi tak děsně zle, až jsem myslel, že umírám. Musím přiznat: dost jsem se bál, žádný hrdinství, žádná hrdě vypnutá hruď se nekonala.

A přece se na ni svým způsobem těším. Jsem zvědavej, co přijde po ní? Nic? Nic si neumím představit. Když to zkouším, padne na mě děs. Nic je tak děsivě rozsáhlý, že se na to nedá myslet. Nebo přijde něco? Jinej život, věčnej život? Nebo nějaká reinkarnace (budu foxteriérem nebo snad morčetem v kleci?) Věřím, že přijde velká radost. Proto jsem dost silně zvědavej. Budu konečně vědět, jak to je. Proto se na smrt těším jak stará kráva.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.27

Diskuze

Soukromý očko

Očko
Oblíbenost autora: 7.73

O autorovi

Podzemník i nadzemník, opozičník i pozičník, průměr, spisovatel, novinář

Kalendář

<<   srpen 2018

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA